Nezkrácený úvod knihy, vysvětlení pojmu Mlžilka

V knize je obsažena kromě tématu rodin politických vězňů i polemika s názory u nás v současnosti silně šířenými, totiž že minulý režim nebyl až tak zlý a byl legitimní. Polemika se odehrává literární formou s postavou jménem Mlžilka. Více v Úvodu knihy.

SLOVO ÚVODEM

Božena

Božena. Jedna z mnohých, kdo se potkali z očí do očí s perzekucí zavlečenou do Československa komunisty v roce 1948.

Jedna z těch, kteří mi otevřeli svá srdce při práci na knize této i na jejích předchůdkyních "Nezhojené rány národa" a "Jizvy zůstávají" s podtitulem "Dědictví zla stále živé".

Božena. Příběh dcery mukla, jejího otce, a celé rodiny, doplněný o prožitky a postoje dalších osob a řadu hlubších zamyšlení. Podobných osudů se v naší zemi, sužované od roku 1939 nejprve šestiletým útlakem nacistů a následně pak svírané jedenačtyřicetiletou nesvobodou v hávu komunistů, odvinulo nemálo.

Božena - odsouzena podle principu kolektivní viny

Kolektivní vina...

Nepochopitelná nespravedlnost, provinění nevinného odvíjející se nikoli od přečinu, ale od příslušnosti k nějaké skupině podle národnosti, náboženství, majetku, postavení, světonázoru, vzezření a podobně.

Táta Boženy skautoval, neměl rád komunisty, a především patřil ke střední vrstvě, kterou soudruzi likvidovali en bloc. Náležet jinam, než se straně líbilo - v tom spočívala jeho vina, kolektivní vina, ačkoli proti režimu vůbec nic neudělal. Tak ho odvlekli.

Božena, ta se v porovnání s otcem neprohřešila ničím, vůbec ničím. Vždyť jí v okamžiku zatčení táty bylo teprve jedenáct. V očích KSČ se však dopustila neodpustitelného zločinu - opět přesně podle principu kolektivní viny: narodila se totiž do nesprávné rodiny. "Nemůžeš za tátu? No a co?! Nevadí! My, komunisté, tě obžalováváme, že jsi dcerou svého otce, kterého jsme my uvěznili, a že patříš k bývalé majetné vrstvě. Budeme po tobě šlapat. A to důkladně. Jen počkej! Však uvidíš!"

Nejen Božena

Až 70 000 osob bylo u nás v padesátých letech 20. století uvrženo z politických důvodů do klasických likvidačních, tzv. nápravně pracovních táborů a věznic. Dalších nejméně 20 000 se v těch samých letech ocitlo bez soudu, aniž cokoli spáchali, v táborech nucených prací, kde vládla mírnější forma represe. Po roce 1948 sloužilo v armádě 40 000 až 60 000 mužů u pomocných technických praporů. Komunisté internovali v padesátých letech přibližně 10 000 řeholnic a 2 000 řeholníků. (Počty nejsou vyčísleny detailně, přesná kvantifikace není předmětem této knihy. Jde o uvědomění si rozsahu represí. Za celou éru vlády KSČ bylo odsouzeno k nepodmíněnému trestu z politických důvodů až 250 000 lidí.)

Součet všech v padesátých letech zavřených, internovaných a odvelených k PTP je plus minus 150 000 osob. Ti všichni měli rodiny. Rodiče, ženy, muže, děti, sourozence. Na jednu osobu uvízlou v soukolí represe jistě dva až šest blízkých příbuzných, tedy nejméně 600 000 duší navíc. To je přes 6% obyvatel.Rodinné příslušníky vystavila KSČ v různé míře útrapám, mnohým život proměnila ve vyložené peklo.

Počet zasažených obyvatel však byl ještě daleko širší. Přičtěme rodiny okradené při znárodnění, osoby vyhozené z práce, studenty vykázané ze škol, zemědělce naháněné do JZD ekonomickým nátlakem a zastrašováním typu "zavřeme vás, pokud do družstva nevstoupíte". Kolik procent obyvatel tedy KSČ těžce zasáhla? 10%? 12%? Víc?

Prosba

Pokuste se, prosím, do příběhu ponořit. Napoví vám hodně o době a možná i něco o vašem rodu. Vždyť s různým stupněm pronásledování se potkalo tolik rodin! Možná vám kniha naznačí i něco o vás samotných, třeba nahlédnete sami do sebe.

Otočte na další stránky, prosím, i v tom případě, pokud zastáváte názor, že za komunistů bylo docela fajn.

Pokud se k textu dostane někdo vnímavý, avšak tématu zcela neznalý, pozor na otřes. Svědomí neotrkaného člověka se může poplašeně ozvat: "To přece nemůže být pravda!" Načež jedinec zapochybuje o předkládané látce a může ji odmítnout coby přehnanou. V takovém případě doporučuji začíst se do jiných pramenů a v nich najít potvrzení. Víte, skutečnost byla horší, než vám předkládám. Slovy se Boženina anabáze vystihuje obtížně. Na režim KSČ nepohlížím přehnaně přísně, toliko řadím fakta.

Můj "dvorní" mukl Otto Kufa, s nímž jsem spolupracoval na knize "Nezhojené rány národa", se vyjádřil takto: "V době těžkých perzekucí soudruzi míchali při sedánkách kávu, hovořili mezi sebou o cestách komunismu a vedli intelektuální řeči o spravedlivé době, těšili se do schůze či na přípravu referátu, freneticky řečnili na zasedáních, sepisovali petice proti zavřenému kolegovi, balili si papíry k jednání na KNV, OV KSČ, ÚV KSČ, užívali si života, měli moc a postavení, psali prokomunistické básně, hry a knihy a získávali věhlas, utužovali režim. Nežili v nouzi jako rodiny muklů. Nebudili se ráno za mřížemi. Nefárali na uranu jako já a mí kamarádi. Nedrali peří na Borech. Nesvíjeli se v bolestech na marodce. Neleželi zbití v korekci. Nemučili je. Neseděli deset, dvanáct či více let. Nehrozila jim poprava."

Kdo knihou zalistuje, potěší Boženu a všechny ostatní drcené činy KSČ.

Možná jsme Boženě a ostatním povinni poděkovat za jejich vzdor, ač je neznáme a dělí nás propast času, ač jsme se neprosili, aby komunistům odolávali. Poděkovat nikoli slovy, ale právě tím, že na ně nezapomeneme.

Poděkovat Božence a Jitušce, také Aničce a Jarušce a Věrušce, Jiříkovi, Jarynovi, Dominikovi, Helence i druhé Helence, Lucince a Pavlínce, když budu jmenovat muklovské děti, dnes postarší dámy a pány, které jsem zpovídal v letech 2009 až 2021. Také Ottovi, Emmě a Mileně, Anně, Janovi, Romanovi a Frantovi, Alfíkovi, Josefovi a druhému Josefovi, Petrovi a dalším muklům a jejich příbuzným, s nimiž jsem hovořil mezi roky 2004 až 2012 a kteří už vesměs nejsou mezi námi.

Se všemi jsem propovídal tak tisíc hodin. Právě díky těmto rozhovorům vznikly postupně tři knihy věnované komunistické totalitě. Některé myšlenky rozebrané v obou prvních publikacích využívám i v této třetí knize.

Být předem varován

Slyšel jsem od svých vypravěčů příliš, zcela se mi otevřeli. Čím jsem starší, tím více mně dochází, čím museli projít. Po skončení rozmluv se sami sobě divili, co vše mně prozradili. Ale nemohli jinak. Museli být sdílní. Nic jiného jim nezbývalo, neboť mně důvěřovali a přáli si, aby výkřik jejich bolesti zůstal zaznamenán.

Zachycen, aby se jejich osudy staly varováním pro budoucí.

Aby si mohl každý uvědomit, že čest je čest a stín zůstává stínem, ač se dovedně maskuje za světlo.

Abychom nevytvořili v poklidné době volný prostor k vpádu dalšího neštěstí.

Rodiny - opomíjený rozměr komunistické perzekuce

Na rodiny historie obecně zapomíná. Rodiny muklů, rodiny vojáků nevrátivších se z války a dalších.

Pro média a organizace zobrazující minulost je totiž snadnější popsat příběhy vojáků z druhé světové války a osudy odbojářů proti nacismu a komunismu. Válečná vřava, zatýkání a výslechy gestapáky a estébáky, monstrprocesy, prostředí věznic a lágrů a šachet, útěky, bestialita bachařů. Jde o silné momenty plné spádu a napětí. Hrdinství, štěstí a smůla, odvaha, vynalézavost a pevné nervy. Zájem posluchače, diváka a čtenáře zajištěn, komerční rovina vyřešena. Niterné roviny vypravěč a tazatel obvykle opomíjejí. Ten s mikrofonem se neoptá, zpovídaný citlivé téma sám nenakousne. Kde není otázek, není odpovědí. A chybí jim čas. Na opravdu hlubokou sondu nestačí dvě hodiny, případně dvakrát dvě hodiny posezení. Však vím, jak těžko jsem ze svých aktérů nejosobnější události dostával. To nejcennější často zaznělo až po třetím, čtvrtém, sedmém setkání. S několika svými vypravěči jsem se setkával řadu let. Anebo se pozdě večer ozval telefon. Z něj se na mě draly další informace, které se mému protějšku vynořily v mysli a v podvědomí v doběhu po našem setkání. Někdy šlo jen o obyčejné drobnosti. I za ně jsem byl rád, protože na všedních maličkostech lze mnohdy běžnému člověku ukázat zlovolnost režimu spíše než cestou uceleného vysvětlování.

Vedle toho ženy a rodiny hrdinů.

Jejich cesta svou atraktivitou silně pokulhává za story "chlapáků". V případě rodin jde (na první pohled) jen o zdánlivě obyčejný život. Žádný střih za střihem, žádné napětí a překvapení v každém odstavci, záběru. Místo dobrodružství pouze vnitřní drama:

Rozvést se či ne, když StB vydírá?

Jak se porovnat s pohledem na dítě šikanované ve škole a tesknící po tátovi?

Jak odolat ústrkům v práci?

Jak ustát návštěvu v lágru a pohled na zdevastovaného manžela, syna, tátu?

Jak den za dnem přečkat tupou realitu a chudobu, strach z budoucnosti, donášení domovnice?

Je správné komunistům mírně ustoupit, aby se dítě dostalo alespoň na učňovské středisko, když střední škola je i se samými jedničkami zakázána a hrozí nástup do fabriky?

Co dělat, když má muž před sebou patnáct let a poblíž ženy se objeví někdo třetí, který jí nabídne budoucnost? Přičemž i jí je sympatický?

A když se muž vrací a soužití vyloženě drhne, co pak?

Jak se deset let útlaku rodiny promítne za další tři desetiletí ve stáří?

Jde o samé niterné, chcete-li, nejniternější záležitosti a myšlenky, občas o pocity domnělého selhání. S takovým materiálem se pracuje daleko hůř, vyloženě lopotně, než s dějem prostoupeným příběhy z muklovského a vojenského prostředí, které lze díky poutavosti uchopit snadněji a svižně. I proto (a nejen proto) zůstaly rodiny opomenuty.

Zahodíme jednu rovinu pohromy, tedy úděl příbuzných muklů, protože se v jejich příběhu neskrývá vzrušující prvek? Protože se jejich story hůř prodá? Poněvadž nemáme natolik vytříbenou sociální vnímavost, abychom zahrnuli rodiny do zobrazení totality?

Přál bych si, aby v dnešní době, která tak dokonale umí klouzat po povrchu a spolehlivě míjí hloubku (hlavně si nezapotit mozek složitým myšlením a pohledem na nepříjemnosti), rodiny nezapadly. K událostem ztvárňovaným na půdorysu "mukl-voják-atraktivní vnější drama" patří i půdorys "rodina-děti-neatraktivní komorní drama". Potkal jsem jedince, kteří dokonce tvrdili, že rodiny příliš nestrádaly, a proč se o ně vlastně zajímat, když muži prožívali mnohem větší trýzeň. Mysleli si to, pohříchu, i někteří muklové. Jiní vězni naštěstí byli opačného názoru a věděli, že devastace se dotkla obou stran.

Jedna věc je seznat, jak to měl ten či onen jedinec těžké. Pak je však potřeba pochopit, jak se ta tíha promítala do jeho duše a jak ji nesl, jak moc ho podmínky ubíjely. Průmět do srdce těkáním po vnějšku nenalezneme.

Mí vypravěči chápali, proč se o jejich otcích a mužích po roce 1990 mluvilo přednostně. Nicméně blízcí muklů potřebovali provětrat i život svůj. To aby je nevyřčené trable nepotápěly a nemuseli je v sobě táhnout v osamocení. Leckdo ze zpovídaných považoval ztvárnění tématu za svou léčbu. Stejně tak ti, s nimiž jsem sice nehovořil, nicméně knihy přečetli. Některé rány čas sám o sobě neuzdraví úplně. Začnou se hojit, pokud jsou sděleny a sdíleny. Jsou-li ošetřeny i psychologem, tím lépe.

Prý až tak špatně nebylo

V posledních letech se v našem prostoru silně zabydluje tento pohled:

Doba vlády KSČ prý nebyla až tak špatná.

Došlo i k pokroku, ten prý převyšoval zápory.

Občané prý žili docela šťastně.

Zločiny KSČ jsou prý menší, než tvrdí odpůrci KSČ, ze strany KSČ šlo obvykle pouze o pochybení, nikoli o zlé úmysly.

Komunisté za svou tvrdost nemohli, to prý studená válka.

Prý kdo se staví proti komunistům, je zavilý a nenávistný člověk, zarytý antikomunista.

Není prý důvod se k době minulé příliš vracet.

Pokud se navracet, tedy zkoumat především běžného člověka, těch režimem pronásledovaných bylo docela málo.

Prý je potřeba hledět dopředu.

Tyto myšlenky zcela přezírající neštěstí přinesené komunistickým režimem považuji za zlehčování minulosti a opomíjení, neřku-li omluvu zločinů. Někdo tak činí lehkomyslně a z nevědomosti, jiný záměrně a zlomyslně, aby zakryl rudé stopy obtištěné v dějinách tohoto národa. Ohlédnutí zpět nevylučuje hledět před sebe. (Proč nevyužívat zpětného zrcátka?) A ten pokrok? Bez KSČ by nastal rozvoj větší; stačilo podívat se v roce 1989 do Rakouska, Německa, Francie.

Takový přístup se nám snaží (nyní zjednodušuji) mimo jiné podsunout, že utrpení jednotlivců představovalo pouze okrajovou záležitost v porovnání s většinou, která se naučila v režimu fungovat a vůči komunistům se nevymezovala. Proti režimu neprotestovala, čímž prý jej legitimizovala a ztotožnila se s ním, uzavřela s ním konsensus, společenskou smlouvu typu "vy, komunisti, nám dejte pokoj a nechte nám naše chatičky a zahrádkya dovolenou u moře v Bulharsku; my, občané, se vám na oplátku nebudeme plést do vašeho vládnutí".

Tato zavádějící tvrzení naprosto opomíjejí následující významné skutečnosti:

1) Občan se směl beztrestně pohybovat pouze po přísně vyměřeném hřišti. Byl vystaven tvrdé propagandě, někomu vyloženě fenomenálně vymyli mozek, aniž to jedinec tušil. Souvislosti mnohdy nemohl vidět, protože mu je režim skrýval. Tento stav si většina národa nevybrala dobrovolně, nebyly to normální poměry, taková situace znesvobodňovala. Směřoval-li člověk např. na oslavy Prvního máje, obvykle tím nedokazoval identifikaci s režimem. Mnohý byl otráven, zavítal tam vynuceně, vnímal licoměrnost toho divadla. Zrovna tak se s režimem nemusel ztotožňovat ten, kdo se vydal k volbám. Spousta občanů tam dorazila s velkou nevolí. Nepřijít znamenalo mít problémy, odskočit si za plentu také. To samé, kdyby jedinec prohodil jedovatou poznámku. Účast u voleb rozhodně režim nelegitimizovala, stejně jako podpisy na peticích za smrt Horákové nelegitimizovaly její smrt.

2) Žádný konsensus většina neuzavřela, lidé se pouze snažili v tom komunisty diktovaném režimu žít a hledat štěstí, mysleli si o nich své. Například já jsem s nimi dohodu neujednal, ztotožnění na nule; kolik takových nás bylo? Mlčení ještě neznamená souhlas, někdy i pouhé mlčení může být výrazem odmítnutí. Nevyjadřovat se, aby měl člověk pokoj. Schovat se do šedé, zdánlivě beztvaré masy a být neviděn. Mimikry. Pod tou fádní barvou se sice dost často skrývalo odevzdané a zpola vynucené přitakání režimu, avšak jindy barvitý život a sluncem nasvícená myšlenka "KSČ = hnus". Pokud někdo najde osobní štěstí v represivním systému, a přitom neztratí čest, pokud ho ta struktura nedokáže plně kontrolovat a neumí číst jeho myšlenky, není to doklad svobodya správnostispolečenského uspořádání, ale vitality daného člověka. Kdyby lidé neztratili v osmačtyřicátém svobodu, místo zahrádek a koníčků by se třeba věnovali něčemu úplně jinému. (Však také leckteré zahrádky po roce 1989 zpustly.) Jak by mohli za normalizace občané masivně uzavřít s KSČ dohodu, když pár let před tím chtěli svobodu? Naději na volnost jim však vzaly tanky... A pozor! I ten, kdo proklouzával, i tomu brala KSČ možnost jít si svou originální cestou, i ten se měl obvykle hůř, než by se měl ve svobodné společnosti. Ani člověk, který si v systému hověl a zmohl se leda tak na nadávání na nedostatek zboží, ale vůbec mu nevadila poroba, režim podle mého soudu nelegitimizoval. To bychom na zákonnost kladli příliš nízká kritéria.

3) Zločinecký systém nemůže být nikdy uzákoněný a ospravedlněný souhlasem anebo pasivitou většiny. I kdyby jej převažující část společnosti brala za svůj, stále by se jednalo o zločineckou strukturu. Nebo snad loupení a vraždění tlupy není proti řádu jen proto, že se oni, ti z té bandy, shodnou ve svém záměru vraždit a vykrádat za tichého pohledu ostatních, kteří cítí u hlavy pistoli vůdce hordy? Bylo i vládnutí Hitlera, Stalina, Mao-ce tunga, Pol Pota a dalších legitimní, protože ostatní pod pohrůžkou teroru zavřeli ústa?

Podle jedinců blahosklonně pohlížejících na KSČ se tedy, bráno matematicky, posčítají mikrokosmy osob ničených a zničených a výsledné číslo se porovná se součtem mikrokosmů ostatních, těch proplouvajících bez silné újmy, z nichž se mnozí za normalizace měli docela dobře. Protože těch druhých je řádově více, znamená to prý, že máme éru komunismu posuzovat vstřícně podle nich.

Nejde jen o součty

Jenže pozor, nejde jen o součty!

Co váha toho či onoho mikrokosmu?

Není správné upozaďovat utrpení, které režim způsobil. Je to dokonce nečestné.

Při posuzování jakéhokoli systému má (v první, druhé i třetí řadě) nesrovnatelně větší význam jeden režimem záměrně rozdupnutý osud než tisícinásobná kupa jedinců, kteří se podvolili a vytvarovali a zapomněli, že pragmatismus může leckdy zavánět zradou vlastní země. Nahlížet především očima pustošeného člověka, ten zaslouží pochopení, ten má prioritu. Nelze přece anulovat bolestné příběhy s poukazem na to, že jich je procentuálně nemnoho. Což samozřejmě neznamená, že bychom ty druhé, vytvarované, měli vynechat. Ne. Patří jim místo ve ztvárnění minulosti. (Jiná věc je, jakou vizitku sami sobě svým konáním vystavili.) Ale proč je stavět nad ty první?

Ať si každý odpoví dle svého naturelu, co vypovídá o době KSČ víc: plánovaně zdevastovaná rodina mukla, anebo tisíc domácností s novomanželskou půjčkou v sedmdesátých letech, v druhém poločase panství KSČ? Případně rekreace ROH (Revoluční odborové hnutí) pro horníky v padesátých letech? Přitom, protože projevy světa obvykle nebývají jednoduché, nutno podotknout, že v KSČ se objevili i jedinci netvrdící komunistickou muziku.

Ještě k mikrokosmům a součtům. Co je to šest milionů proti např. dvěma a půl miliardám? Nic. Zdánlivě nepodstatných 2,5‰. Přesto holocaust připomínáme a odsuzujeme.

Myšlenky odlehčující vládě KSČ s odkazem na životy obyčejných lidí, kteří s režimem (jistě ne všichni) souzněli, se často objevují i na akademické půdě, samozřejmě v KSČM, také mezi těmi, jejichž rodiče či oni sami s KSČ úzce spolupracovali, též mezi jedinci, kteří se dříve snadno smířili s nesvobodou. Patří k nim i ti, kdo potřebují být v opozici za každou cenu. I takoví, kteří sní nějakou levicovou utopii a vůbec jim nepřipadne divné, že kvůli fantazmagorii jménem komunismus zahynulo ve světě k jednomu stu milionů lidí. Jsou zároveň přesvědčeni, že ten pokus o stvoření lepšího světa stál za to a myšlenky komunismu (nebo nějaké podobné) by měly opět dostat šanci.

Snění o lepší budoucnosti? Jenže o lepší budoucnosti pro národ nesnil ani Lenin s Kameněvem, Zinovjevem a Stalinem, ani Hitler s Hessem a Goebbelsem, ani Gottwald se Slánským a Zápotockým, ani Pol Pot, Mao-ce tung a další diktátorská sebranka. Šlo jim o moc, o sebe, o vybití odvážných lidí, kteří se jim mohli postavit, včetně elit. Zájmy lidu? Zástěrka.

Kolik lidí vlastně s KSČ nesouznělo?

Číslo lze odvodit ze součtu vězněných, okradených znárodněním, vyhozených ze škol a prací (násobeno aspoň čtyřmi kvůli rodinným příslušníkům). Plus přičíst jedince, které režim sice nezasáhl přímo, ale v roce 1946 volili sociální demokracii, národní socialisty, lidovce. Nezapomenout na emigranty a spoustu slušných demokraticky ukotvených lidí. Jak velké to číslo je? Nevím. Mohl by si vzít do ruky kalkulačku někdo z historiků.

Ta stará ohraná deska

Tahle mámivá písnička "nebylo vše špatně",

ta matoucí balada "občané uzavřeli konsensus",

ta šálivá píseň halící drtivé dopady KSČ do kouřové clony,

ten lživý song mělnící velké zločiny na menší nepravosti, jež pak relativizuje a překrucuje,

tahle klamná melodie vábící nás do prostoru zapomnění nabývá na síle.

Vnímám ty tóny jako šlágr plný prázdných slov vytrubovaný starou ohranou deskou. Stará ohraná deska Mlžilka, tak ji v knize poeticky a smířlivě jmenuji. Mohl bych ji pojmenovat i Mámivka-akademička. Božena a další z muklovských kruhů ji považují za Zločinku.

Mlžilko!

Ty, se svou matoucí odrhovačkou, co kdybys notovala jinak? Co třeba takto:

"Měla jsem se dobře a proplouvala, kličkovala. Nebyla jsem hrdinkou, což neznamená, že jsem byla zbabělá a špatná a spolupachatelka zločinů KSČ. Vždyť jsem tehdy byla ještě mladá. Ani mí rodiče, komunisti z vyšších nomenklaturních pater, kteří díky tomu žili v blahobytu, asi vyloženými spolupachateli nebyli. Prostě jsem já (a nejen já) za té rudé éry žila, jak jsem žila, jinak jsem neuměla a nechtěla. Tolik z nás se podvolilo bez odporu komunistům, dříve i nacistům, tolik z nás v různé formě více či méně přisluhovalo. Dnes už jsem si vědoma, že v té samé době, kdy já jsem vzkvétala, se druzí měli špatně, i vyloženě strašlivě zle. Třeba jako Božena a její rodiče. Což jsem neviděla a nechtěla vidět, protože, teď toliko opakuji, jsem byla mladá a nikdo mi o existenci Božen, Aniček, Jarynů a Jiříků neřekl. To na ně bych měla myslet víc než na sebe a na zástupy tvrdící muziku režimu. Nebudu éru KSČ obhajovat a zlehčovat, nebudu žonglovat se slovy konsensus, občané souhlasili. Nepřeji si, aby se zločiny KSČ rozplizly v zastřené minulosti."

Mlžilko, už jsem to psal výše: to, že občané neprotestovali, režim neospravedlnilo. Nyní ještě doplňuji: jak mohli odporovat, když na ně komunisti poštvali estébáky, donašeče a politruky? Když pronásledovali odpůrce a týrali je i za normalizace? Když za režimem stály Lidové milice, armáda a později i okupační vojska? Kdo by se vydal mimo prostor předurčený mu vrchností (rýpej se v zahrádce, šplhej si po skalách, lep si modely letadel, choď si na koncerty, dřep u televize u Chalupářů, šup do trabantu a honem na Rujánu do NDR, opij se na mejdanu v práci)a například kritizoval KSČ a poměry, mapoval brutalitu padesátých let, založil nějakou stranu, popřípadě občanskou iniciativu ukazující na nešvary, kdo by se i jen slovně veřejně vymezoval proti režimu, drtivě tisknoucí pařáty StB by ho zachytily a přirdousily. Takový režim lze právem nazvat totalitním i za doby normalizace. Mlčení se často odvozovalo od strachu a zmíněné pistole u spánku. Lze pochopit každého, kdo se cítí ohrožen a sklopí zrak z bázně, pak zaleze domů, aby nepocítil bič na svých zádech. Uznávám, někdo se nedovtípil, že je nesvobodný, popřípadě to chápal, avšak netrápilo ho to. Což však neznamená, že byl komunistický režim v pořádku. I křeček v teráriu si zvykne na nesvobodu.

Kdybys, Mlžilko, nějak takhle promlouvala, pozval bych tě na potlach k ohni. Dali bychom do popela brambory, napíchli na prut buřta, otevřeli limonádu. Třeba bychom se aspoň na něčem dohodli. Mohli bychom si i zanotovat. Nikoli "Internacionálu" s její poslední bitvou, kterou kdysi soudruzi zpívávali, ani "Píseň práce" s jejím "buď práci čest" (kolik komunistů se práci důsledně vyhýbalo?). Dali bychom dvě Krylovky: "Tak vás tu máme" o Stalinových vnucích a železných holubičkách míru, nevynechal bych ani "Bratříčku, zavírej vrátka".

Mlžilko!

Tahle kniha je určená, Mlžilko, i tobě a všem, které už jsi ošálila, i těm, kteří zarytě trvají na obratu "zlatej socík". Dnešní nemalé (vlastně docela velké) problémy jsou potížemi v relativně svobodné zemi, což se taky počítá. Dnes se i těžké záležitosti dají řešit, třeba kostrbatě a lopotně, cestou smírnou, nikoli nátlakem StB a plošnou šikanou ze strany systému. Tehdy svoboda neexistovala. Nebo podle tebe ano?

Mlžilko!

Bagatelizováním doby vlády komunistů snižuješ u leckoho schopnost rozpoznat počáteční fázi autoritářského vývoje.

Otupuješ senzory lidí, tudíž zvyšuješ riziko příchodu nějakého dalšího -ismu.

Vytváříš podhoubí, z něhož může jednou vyrůst nečekaně jedovatá houba nesvobody. Podhoubí není vidět, zdánlivě je klid, a pak - raz dva - a hotovo.

Nebo mohu podcenění režimu připodobnit k slabšímu jedu podávanému dlouhá léta v malých dávkách. Na první pohled se nic neděje, vše funguje. Avšak společnost poznenáhlu chřadne, ztrácí únosnost, a pak - přestane mít jasno a podlehne prvnímu závanu nesvobody.

Mlžilko, pokud se navýší riziko vpádu zla do nadkritické hodnoty, nějaký -ismus jistojistě přijde, jako se stalo v Německu před válkou a u nás po ní. Což se mě bytostně dotýká. Beru tvé konání jako ničemnost na české duši, prohřešek proti historii (ty jsi historička, jaký to paradox), považuji to za provinění vůči pravdě i za útok proti sobě. Nechci už zpět do nesvobody. Žil jsem v ní skoro do devětadvaceti a nesl jsem ji těžce. Stačilo mi to, už nikoli více. Proč nás (bezděčně?) vlečeš do situace, kdy roste nebezpečí zhmotnění nesvobody? Proč překrucuješ minulost?

Nicméně, v něčem je, Mlžilko, tvá mise pozitivní.

Naplno hovoříš o tom, kolik lidí se v režimu v různé míře uvelebilo, pro kolik občanů bylo dobré bydlo (někdo tomu říká žlab) důležitější než svoboda, čímž nasvěcuješ (možná mimoděk a nechtěně) temnou stránku tohoto národa, stránku, kterou nemáme coby společnost zpracovanou.

Máš pravdu.

Pouze z toho vyvozuješ jiné závěry než já.

Podle tebe pasivitou občanů režim získal zákonnost.

Podle mě tím režim legitimizován nebyl a spousta jedinců se zbaběle či prospěchářsky ohnula mnohem víc, než odpovídalo rudému větru dujícímu zemí. Nesouhlasím ani s nadřazováním tvé většiny nad mou menšinou, ani s automatickou omluvou tvé většiny.

Inu, ty i já jsme uplácáni z jiné hlíny,máme jiná kritéria, to je v pořádku. Tak to na světě chodí. Já mám nejspíš měřítka přísnější a považuji za totalitu, resp. nesvobodu něco, co ty nikoli. Můj přísnější pohled neznamená, že jsem lepší než ty. Záleží na vnímání proporcí a jsoucna, na vnitřním uzpůsobení. V mém rodu byli odbojáři, já jsem z jejich krve a jejich pokračovatel, nesu jejich poselství, ovlivňují mě.Vlastně je dobře, že jsi mě, Mlžilko, vyprovokovala k přemýšlení a sumarizaci mého postoje.

Mlžilko, rozumím

Rozumím, že leckdo, kdo se dostal do potíží nikoli vlastním přičiněním, nýbrž asociálností nějakého úřadu či podnikatele, popřípadě měl smůlu, kdo si (zmasírován reklamou) vzal zbytečnou půjčku a stát pak dovolil, aby se na něj vrhli supi v podobě vymahačských agentur, koho systém potopil, kdo vnímá korupci a skandály dneška, pak řekne "zlatej socík". I já vidím šlendrián a ukrutně mně vadí, nicméně pojem "zlatej socík" ze sebe vypravím leda tak ironicky.

Zde předkládám názor od strýce paní, která dělala korektury k této knize. Řekl zhruba toto: "Můj otec patřil k zakládajícím členům KSČ v roce 1921. Ale mně říkal: ,Nevstupuj do strany, politika je svinstvo, už jsem se o tom přesvědčil.´ Já jsem komunisty neměl rád, nemohl jsem je ani cítit. V osmašedesátém mě seřezali, to jsem se vracel z vojenské správy v Liberci a připletl se omylem k demonstraci proti sovětské okupaci. Policajti se snažili shromáždění rozehnat, domnívali se, že patřím k protestujícím. Říkal jsem jim, že jim ukážu předvolání na vojenskou správu, ale to je nezajímalo. ,Nebav se s ním, s kontrou!´ ozvalo se. Dodal jsem, že ti okupanti sem lézt neměli. Za pokřiku ,kdo je u tebe okupant´ jsem hned dostal pár ran obuškem a už jsem se vezl na policejní stanici. Nechali si mě celou noc, navrch mně dali další nakládačku. Ráno mě pustili. Bylo hodně špíny ve straně. Ale když vidím skandály v politice dnešní doby, ty milionové podvody, intriky, tahanice, když vidím na jedné straně lůzu, která nechce nic dělat, na druhé straně však lidé ochotní pracovat nemohou najít místo, když si uvědomím, že běžný člověk na tom bude čím dál hůř ... tak jsem rád, že jsem těch čtyřicet let v tom komunismu prožil."

K slovům strýce bych chtěl dodat: Chápu ho, je však potřeba doplnit, že za KSČ se spousta skandálů ututlala, protože KSČ ovládala všechno včetně médií. Strýc by asi hovořil jinak, kdyby od komunistů nedostal jen jednu nakládačku, ale kdyby ho drželi pět let za mřížemi a jeho ženě a dětem zničili život. A též, viz odstavec výše, svoboda se počítá. Dnes lze na šlendrián poukázat a mírně ho napravovat, aniž se na člověka pověsí StB. Výzvy a dopady dnešní doby se nevyřeší vládou jedné strany podporované systémem udavačství, cenzury a protlačováním straníků do všech středních a vyšších pozic, zamezováním svobodného projevu a všudypřítomnou propagandou.

Připomeňme ještě jeden rozměr. Komu bylo v roce 1989 např. pětatřicet, byl zdravý, v oku jiskru, zjev mladistvý, rodina funkční, děti hodné, na takového mohla s postupem času dolehnout změna. Tělo poznenáhlu stárne a kdeco bolí, dřívější běžně zvládané povinnosti najednou znavují, mysl zmožená minulými lety neregeneruje tak snadno jako dřív, děti dorostly a příliš se nevyvedly, manželství se rozpadá, ženy už svůj pohled u postaršího muže nezastaví, mladíci se o odkvétající ženu nezajímají. To se svět hned vidí černěji než dřív. Ale za to rok 1989 nemohl, to by se odehrálo i za toho "zlatého socíku".

Mlžilko, jaká vlajka se třepotá v tvém srdci?

My, kteří jsme přišli do doby klidnější, máme právo se v životě smát. Nemá smysl se trýznit tím, že dřív bylo zle. Nicméně - měli bychom znát tehdejší reálie. To abychom se jednou nemuseli stydět, že jsme lehkomyslně přijali do svého srdce vlajku hrůzy a vraždění, na níž ulpěla krev, vlajku tupé normalizace, vlajku, jež vlála nad komunistickým Československem.

Ty, Mlžilko, jsi už tehdejší prapor ve svém srdci porozvinula, mám obavu. Budiž, tvá věc. Leč ty se snažíš mámit i jiné. Necháváš tu fangli třepotat v duších svých studentů, budoucích učitelů a historiků. Děsím se, když domyslím, jakou časovanou bombu skrze ně do této země vkládáš. Mnozí z nich pak budou mlžikovštinu zpívat další desetiletí ve svém profesním životě a leckdo z nich ty tóny bude až do důchodu vtírat do svých studentů. Tvá deska tudíž bude znít i v budoucnu a bude mást národ, překreslovat dřívějšek. KSČ bude pohlazena, KSČ bude omluvena, éra KSČ bude zamlžena. Vítězství KSČ! Zeptal bych se: když u tebe studentíci dělají zkoušku z tématu normalizace, musí mluvit po mlžilkovsku, aby prošli?

Ano, Božena tě má za Zločinku, pokus se její postoj k tobě pochopit. Já se snažím o smířlivější pohled. Avšak... Pokud tobě podobných, Mlžilko, bude víc než určité "X", budu se muset za svou zem hanbit? Stydět se, že mluvíme stejnou řečí? Že s vámi sdílím společný prostor? Že máme stejný pas? Stydět se, že se nad mou zemí třepotá společná zástava?

Nevím.

Má, Mlžilko, tvé zjevení se v našem prostoru i nějaký hlubší význam?

Opět - nevím.

Nicméně divit se tvé existenci nemohu, vždyť v této zemi žilo hodně přesvědčených komunistů. Nyní již umírají, ale jejich potomci pokračují dál. Z některých z nich se staly Mlžilky.

Mlžilko, mají nárok se v životě smát ideoví pohrobci komunistů? A děti a vnuci vyšších komunistů? Myslím tím ty z potomků, kteří dobu minulou nepovažují za tak příliš zlou. Kteří nelitují, pod jakým symbolem jejich rodiče a prarodiče dobrovolně a rádi sloužili. Člověk, bráno ateisticky, za své rodiče nemůže. Avšak nese plnou odpovědnost za to, pokud jde v jejich nehezkých stopách, pokud převezme do svého srdce jejich stíny a jejich spolupráci se zlem a bezprávím, pokud neuvažuje o příkořích anebo se tváří, jako by ono temné údobí neexistovalo, a ještě jejich spolupráci s příšeřím obhajuje. Kdo mlčky přehlíží křivdy, jež působí bytosti jeho rodu, a dělá, jako by se ho to netýkalo, přispívá k nespravedlnosti. Z tohoto svého postoje ustoupit neumím.

Mlžilko, cože to přitahuješ na svět?

Mlžilko, nemohu si pomoci. Tobě podobní (netvrdím, že přímo ty) znovu dříve či později přinesou (jedni neúmyslně a druzí plánovaně) na svět hrůzu.

Zase dojde na vraždění, mučení, pogromy.

Zase bude slunce hledět na ubrečené děti bez rodičů, na děti bez dětství.

Zase budou na zemi stydnout s vytřeštěnýma mrtvýma očima plnýma hrůzy těla ubitých kluků a holek, kteří chtěli tak málo: žít svůj všední dětský život. Naházeni jeden přes druhého coby němá výčitka všem, kteří jako Faust obcovali s ďáblem, budou spát věčným spánkem jen proto, že někdo jiný byl do sebe zahleděný narcis a sociopat, musel nutně vládnout a pustil zlo ze řetězu.

Zase budou řezníci v barvách různých ideologů a národovců pro zábavu anebo ze "svatého" národního či ideologického přesvědčení honit své odpůrce po lesích a střílet je, utloukat v mučírnách jako náckové a komunisti po uchopení moci.

Vyvraždit rodinu souseda anebo kosit anonymního nepřítele, plnit hromadné hroby mrtvolami posetými ranami se může někomu zdát bohulibé a povznášející. Lidská kruto-bytost tím naplňuje vyšší princip, že?

Mlžilko, pamatuj (nejen) na Vukovar

Vukovar, podzim 1991, vzájemné zločiny Chorvatů a Srbů (Srbové víc).

Srebrenica, 1995, poprava více než osmi tisíc mužů a chlapců - civilistů rukou Srbů.

Stovky a tisíce vesnic na srbsko-chorvatském pomezí s promíchaným srbským a chorvatským obyvatelstvem, kdy jednou podřezávali Srbové Chorvaty, později Chorvati Srby.

Vraždy na východní Ukrajině rukou proruských separatistů.

Karabašští Arméni a karabašští Ázerbajdžánci: podříznout, upálit, umučit.

Genocida Ujgurů a Tibeťanů rukou čínských komunistů.

A co jeden konkrétní lágr pro otroky? Napěchovat barák v tom lágru nemocnými tyfem. A aby se nemoc nerozšířila, zatlouci okna, zapálit a říci: "Ať se ti uvnitř škvaří! Co s nimi? Vždyť jsou to samí bezvýznamní civilisté a nepřátelé, nadto cizí krve, odsouzení ke zkosení tyfem. Otročit pro nás už nemohou, tak ať si je vezme oheň. Chováme se tak i k našincům, tak o co jde." Hádej, Mlžilko, kde se to stalo? Jsi historička, možná máš tuhle anabázi načtenou.Umíš si představit, co se dělo v tom baráku, který bachaři pomatení rudou ideologií a krutostí podpálili?

Nemá smysl pokračovat ve výčtu. Vynechávám zločiny Hitlerových, Himlerových a Heidrichových nacistů stejně jako Leninových, Trockého a Stalinových komunistů. Vynechávám podrobný výčet zločinů, kterých se dopustil nejprve Wehrmacht s SS, načež je v mnohém (i po skončení války) následovala Rudá armáda.

Co kout světa, to selhání. Tak to chodí, tak je svět zařízený. Dobře, beru.

Ale Mlžilko!

To, že svět nastavil lidstvo do ničící polohy, přece neznamená, že tu polohu v sobě budeme posilovat. Ty, tvé klony a tví duchovní příbuzní, vy všichni mlžilkovští dohromady tu stinnou pozici nepřímo podporujete právě upozaďováním špatností a neschopností vnímat v emoční rovině utrpení.

Jedna věc je, že se na světě naplní, co mu je přirozené, tedy i vraždění a mučení.

Druhou záležitostí je jít tomuto rysu světa vstříc.

Mlžilko, nechoď přítmí v ústrety.

Až se nasune stín vybuzený Mlžilkami, budou se tvářit překvapeně. Protože jsou vysoce inteligentní, budou se obratně vykrucovat: "To my ne ... my nic ... my varovali ... něco se stalo, ale co? ... Vinny asi budou obě strany, to víte, nic není černobílé." Ale ne. Leccos je černobílé. A to, jak komunisti naložili se statisíci lidmi, je dokonce černočerné. Prvotní viníci bývají často jasní - např. osoby jako Mlžilky. To ony umetají cestu temnu. To až pak, zhruba ve třetím a dalším sledu, je viník nejasný. Protože tam první rubou druhé, protože ti druzí vraždili děti prvních, neboť před tím ti první zabíjeli ženy druhých. Třetí jim dodává zbraně a v boji je povzbuzuje, aby z jejich neštěstí kynul. Čtvrtý čeká v záloze a brousí si nůž, bude se hodit. Ten nenávidí toho, tamten zase onoho. Všichni na sebe nevraží a vlastně už ani neví proč. V okamžiku, kdy se doba vykloubí, už je pozdě. Viník, ten hlavní, se nachází na začátku řetězce.

Mlžilko, kdo jsi?

Mlžilko, jsi anebo nejsi Zločinka, za kterou tě má Božena? Ta Božena, jejíž hlavu tehdy dávno, když komunisti roztočili kola nenávisti, závisti, mučení a věznění, zdobily dívčí copánky?

Mlžilko, schopnosti porozumět emocím, bolesti a zničeným osudům ses nenaučila. Rozměr empatie najdeš pouze za předpokladu, že se vžiješ do role Boženy natolik, jako bys to byla ty. Studentům strasti přinesené komunistickým režimem do této země bez osobního vcítění nepřiblížíš.

Mlžilko, proč různé Mlžilky tvrdí, že se teprve musí vyzkoumat, zda byl komunistický režim totalitní? Proč Mlžilky prohlašují, že otevření archivů vyvrátilo represivní povahu komunistického režimu? Proč popírají existenci totalitního režimu a označují jej za mýtus? Proč hrubě snižují význam disentu, místo aby se před ním uklonili? (Protože česká povaha si tak ráda dloubne do odvážlivce, který nastaví zrcadlo průměru?) Proč naznačují, že ony jsou objektivní, zatímco ti druzí, zejména ti starší, neumí na tehdejší dobu pohlédnout objektivně a vidí nesvobodu tam, kde žádná nebyla, anebo jen malá? Prý se též potvrdilo vyjednávání mezi vládnoucími a ovládanými. Tyhle hlášky považuji za scestné, manipulativní, matoucí. Budou jednou jiné Mlžilky v barvě hnědé, popřípadě rudé, zkoumat, zda byl režim v Hitlerově říši a v říši Stalina totalitní, nesvobodný?

Pokud za dvacet let převládne pohled Mlžilky na dobu minulého režimu, bude to prohra všech, kteří tím režimem prošli se ctí, jimž ten režim naplno ublížil naprostým shozením jejich osudu, anebo je poškodil méně tím, že museli žít v nesvobodě a nemohli naplnit své já.

Kdyby však byli postaveni na pranýř ti, jež režim přinutil pohrůžkou ztráty zaměstnání podepsat např. souhlas se vstupem vojsk v roce 1968 anebo antichartu, které KSČ přiměla nátlakem vstoupit, a přitom s režimem nespolupracovali, byli-li by zostuzeni ti, kdož kličkovali a vyhýbali se režimu, jak jen mohli, bylo by to také špatně. Rychlé a tvrdé soudy bývají zrádné, je to nečistá praktika.

Možná je pro Mlžilky mnoha podob jednodušší dívat se na minulost smířlivě než usilovat o její zobrazení v celé škále jejích projevů. Pokud se malíř vzdá tří barev z dvanácti, může i tak namalovat krásný obraz. Ovšem kdyby měl zachytit pestrou krajinu plnou nejrůznějších odstínů v celé pravdivosti, ty tři tubičky mu budou chybět. Mlžilko, nemáš ve své malbě některých barev až moc, zatímco jiné zcela chybí?

Proč jsem napsal tři knihy k muklovskému tématu

Na začátku stála krásná, ba přímo nádherná hora Huascarán, nejvyšší vrchol v Peru. V roce 1970 se při silném zemětřesení otřásla. Pod obrovskou lavinou uvolněnou z Huascaránu zahynulo 20 000 místních obyvatel, dalších 50 000 pak v ruinách domů. V boční větvi laviny našlo smrt i čtrnáct členů československé horolezecké expedice Peru 70. Jejich rodinám jsem věnoval v roce 1995 knihu "Huascarán, cesta končí, cesta začíná".

Při rozhovorech s vdovami a dětmi horolezců jsem se ve třech rodinách poprvé setkal z očí do očí s jedinci, kteří byli režimem KSČ těžce poznamenáni. Od té chvíle se datuje můj hlubší zájem o zločiny komunistů u nás i jinde ve světě. Přečetl jsem kdeco, přemýšlel, prociťoval osudy. To téma mě změnilo a posunulo na jinou úroveň vnímání. Kromě toho mi došla postupně jedna věc: o muklech a zločinnosti komunistického systému se psalo hodně, avšak o rodinách skoro nic. Přesně jako u horolezců. Když se nevrátí, napíše se o expedici, o konkrétním případu, ale kde zůstaly rodiny? Přitom v muklovském případě stejně jako v záležitostech zmizení jiných otců leží na ženách nesmírná tíha a odpovědnost: provést děti trnitým údobím.

Červené světýlko

V roce 2013 mně po vydání "Nezhojených ran národa" jedna dáma ze sdělovacích prostředků ostře vyčetla: "Proč jste neuvedl jména? Chyba!" Jako když bič práskne.

Zaskočila mě. Vysvětloval jsem: "Bylo to jejich přání."

Zarputile namítla, vlastně ostře zaútočila: "Co člověk řekne, když svítí červené světýlko při nahrávání, za tím přece musí stát!"

Vysvětloval jsem: "Nejde o světýlko. Oni za sděleným stojí, ale mají právo se vyjádřit anonymně. Jejich prožitky jsou někdy tak drtivé, že nechtějí, aby se rodina dozvěděla více. Svěřují osobní, mnohdy i ty nejniternější skutečnosti, své strachy a slabosti, hovoří o selhání příbuzných a známých, sousedů, případně o chybách svých. Kdybych trval na jménech, leccos klíčového by zamlčeli a nejhlubší a nejcennější zpovědi by zůstaly uzamčeny. Pro historii jsou potřeba jejich slova, nikoli jejich jména."

Dáma se nedala. Byla fakt nekompromisní, byla profík. (Profík bez srdce a bez empatie, takový ten manažerský typ, který nepřipustí diskusi; všechno ví, všechno zná, ten druhý ať ho na slovo poslouchá a vyklopí na sebe vše.) Rezolutně prohlásila: "Bez jmen vás můžou obvinit, že si vymýšlíte."

"Tak ať," jsem odvětil. "Jejich problém. Lepší, ať mě nařknou, než aby za mnou zůstalo téma zpracované povrchně."

Chvíli jsem si připadal jako u výslechu, pak jako před tribunálem. Bum, bum, bum. Ona byla zvyklá zpovídat politiky. Jenže to je něco jiného. Politici ať odpovídají s odhalenou tváří, ať se škvaří. Ale mí vypravěči? Měli právo na soukromí. Pravidla určovali oni, nikoli nějaká dáma, která by mohla jít z fleku dělat vzhledem ke své ráznosti důstojnici StB.

Jednotlivec do dějin nepatří?

V jednom měla ona dáma pravdu. Pár lidí z kruhů historiků mi to dalo "sežrat". Hmm, takový je život. Nebudu zastírat, mrzelo mě to tehdy víc než velmi. Nicméně své jsem si splnil. A oni? Nemohli jinak. Přišel jsem coby "amatér" s pohledem, který je nikdy nenapadl. Takovou "opovážlivost" člověk, který není dost daleko v chápání celistvosti světa, neodpouští. Co jiného jim zbývalo než si dloubnout? Nebyli schopni pochopit, že nejen mezistátní smlouvy a bitvy, nikoli pouhá různá státnická prohlášení, nejen atentáty, nikoli toliko střídání dynastií patří k dějinám. Že své místo tam mají i jednotlivé osudy, a to tím spíše, pokud ty osudy systematicky pustoší totalita. Nechci žít ve společnosti, pro kterou je jednotlivec jedině stavebním kamenem pro megalomanství mocných, anebo rovnou potravou pro děla.

Naštěstí jiní historikové mně naopak podali ruku a poděkovali. Za což jim těmito řádky nyní děkuji já.

Tančit životem

Nemáte před sebou úplně lehké čtení.

Ale, jak se vždy vyjadřovala mně blízká osoba, kterou život vystavoval od dětství až příliš často vírům a vichrům: "Nejsme přeci žádný ořezávátka!"

Kdo uhýbá v životě před tíživými tématy a nechce o nich ani jen slyšet, kdo sugeruje sobě a svému okolí, že je vždy "hepy" a životem lze krásně, šťastně a v klidu protančit i v těch nejtěžších možných podmínkách (i v likvidačním lágru či při pochodu smrti?), stačí jen chtít a myslet pozitivně a mít jasný cíl, kdo ignoruje objektivní existenci vnějších stinných vlivů, jimž bývá leckdo v určitých životních údobích objektivně vystaven a s nimiž nic nesvede, ať se snaží jakkoli, takový člověk si se svým životem neporadí v okamžiku, když se i v jeho osudu shodou okolností vše dlouhodobě zamotá podle pořekadla o čertovi a určité hromadě. Není totiž mentálně připraven. A netuší, že někdy je nejvyšší možnou metou uchránění pouhé holé existence. Což v dané situaci vůbec nemusí být málo.

Božena svým životem při vší tíze a nemalých trablech a pádech protančit dokázala.

To ona a další a další, kteří přečkali nenadálý drtivý vpád stínu, jsou mistři.

Ona! Oni!

Nikoli ti, kteří nikdy nebyli vystaveni opravdové zkoušce, řešení pádů znají jen z povídání nad kávou a jedincům stíhaným osudem tak rádi hloupě radí, co mají dělat.

Jeden tancuje v zahradním altánku při vlahém večeru, krásná muzika a číšníci připraveni k obsluze. Hrozí leda tak, že dojde červené a nalévat se bude pouze bílé, cestou domů možná spadne pár kapek. Druhý vynuceně tančí na palubě lodi potácející se v bouři, kde každá vlna, každý chybný krok, každé zaváhání hrozí smetením do hlubin a neodvratnou smrtí. Mezi prvním a druhým je ohromný rozdíl. Ten první by druhému neměl přezíravě říkat, ať si to tak nebere, že on rovněž řeší problémy... Další jedinci sice prošli tvrdými zkouškami, avšak už pozapomněli, jak zničení tehdy byli, a shlíží nyní na kamarády, které život právě prověřuje, bez pokory, bez soucitu a nevšímavě, přesně jako ti z altánku. Laskavé slovo žádné, pouze bič.

Vzkaz od jedněch dívčích copánků (11 let) a jedné klukovské kštice (9 let)

Jménem dívčích copánků jedenáctileté Boženy,

jakož i jménem klukovské kštice jejího devítiletého bratra Jaryna,

budiž tato kniha obviněním Mlžilkám, jež zlehčují komunistický režim.

Nemám takové postavení, abych Mlžilku a ty ostatní zastavil. Oni mají pozice a funkce, oni mají jméno, před nimi se lidé podvědomě přikrčí. Jejich postavení a mocjim umožňuje válcovat ty z druhé strany. Za sebe mohu nabídnout jen knihu tuto a ty dvě minulé. Stály mě sedmnáct let života, na rozdíl od Mlžilek jsem tvořil na své triko bez institucionálního a finančního krytí. Ty tři knihy zachytily jednu rovinu této země, o níž Mlžilky příliš netuší. Za sebe mám svědomí čisté, Mlžilkám jsem se vzepřel, názor jsem veřejně sdělil. Mohu jen doufat, že dojde časem ke zvratu ve vnímání minulosti a nic ze zlého, co sem komunisti přinesli, nebude zapomenuto, zastřeno, nalakováno na růžovo.

Můj vzkaz

Jestli mohu vzkázat něco i sám za sebe: My, kdo obýváme tuto zemi, nepodlehněme Mlžilčině mámivé ohrané desce. Ona sice uznává některá negativa režimu, jiná však vyloženě znevažuje a tvrdí, že pozitiva převažovala. Což není pravda. Stačí si uvědomit, kam to režim dopracoval a kde se ocitl v porovnání se západem. A přejme si, aby se v Německu nenarodila nějaká jiná Mlžilka, která by bagatelizovala nacismus. Pak by do Evropy vstoupilo neštěstí. A vězme, že v Rusku už východní Mlžilky svou píseň opěvující komunistické impérium SSSR nechávají znít naplno.

Mlžilka z východu, jistá paní Nikiforovová, říká (květen 2021), že sice existovaly tábory s otevřeně hrůznými podmínkami, avšak chudákům a dětem bez domova, lidem, kteří celý život hladověli, poskytoval pracovní tábor tři jídla denně, bydlení v teple a určitou lékařskou pomoc. Důležitou součástí gulagu byla pracovní činnost, která poskytovala vězňům vzdělání, jež jim v budoucnu umožnilo ekonomický vzestup. Tábory tedy byly sociálním výtahem. Paní "N" lže. Další ruské šlágry vytrubují, jak okupace z roku 1968 byla naprosto v pořádku, taktéž pakt Ribentrop-Molotov a následné vypuknutí války, stejně jako zabrání půlky Polska Sovětským Svazem, anexe Pobaltí Rudou armádou atd. Též opěvují Stalina coby silného vojevůdce a státníka, který SSSR zachránil před Hitlerem, zamlčují jeho podíl na nepřipravenosti země na válku a to, že ignoroval varování před napadením Sovětského svazu Hitlerem, nezmiňují jeho těžké vojenské chyby v prvním roce války, mlčí o vyvraždění důstojnického sboru Rudé armády v druhé půli třicátých let, ani slovo o hrůzách gulagu a hladomorů a milionech mrtvých.

Možná se u nás jednou najde Mlžilka, která doly a lágry na Jáchymovsku označí za možnost podstoupit radiologickou léčbu a za místo pro znuděné osoby, které se dobrovolně rozhodly zvýšit si kvalifikaci a zažít chlapské přátelství.

Pravice podaná Mlžilce

V odstavci "Vzkaz od jedněch dívčích copánků" zaznělo obvinění. Připadne ti to, Mlžilko, tvrdé? Ty si z toho nic dělat nebudeš, natolik znám tvou povahu. Soudit tě nebudu, ani ty tvé lidičky z dob komunismu.

Nicméně!

Znovu dodávám, že připravuješ živnou půdu pro další neštěstí. Můžeš mi stokrát říkat, že tak to není, můj postoj se nezmění. Probral jsem se mnohými tvými texty. Mlžilko, nevstoupila bys do této knihy, kdybys jen popisovala život průměrných lidí z dob rudého režimu a zároveň nepodceňovala zlé dopady minulosti a nebásnila o legitimitě režimu. A kdybys pak vždy doplnila, že bolest pronásledovaných občanů je mocnější než pohoda těch tuctových, že o charakteru režimu svědčí především život decimovaných, kteří přišli o rodinu, o tátu, o zdraví, o svobodu. Ber tyto věty jako pravici nataženou ke smíru.

Chci věřit, že i tobě jde o dobrou věc. Koneckonců občas jsem s tebou zajedno. Leč pořád mně nejde do hlavy, proč se ke komunistickému režimu stavíš pro mě tak nepochopitelně vstřícně. Víš, já vystudoval techniku. Například v matematice lze obvykle najít jedno řešení. Jenže humanitní a společenské vědy nejsou jako matematika. Připustila sis někdy, Mlžilko, že se můžeš pořádně mýlit?

Anebo bez napřažené pravice?

Mlžilko, možná jsem se s tou napřaženou pravicí nechal unést! Vrtají mně hlavou různá mlžilkovská prohlášení. Zde pár výňatků:

"Určitě bych komunistickou dobu neoznačil za dějinnou katastrofu jako celek. Za katastrofální bych označil řadu událostí, které se za komunismu staly."

"Komunistickou diktaturu chápeme jako výsledek vnitřních společenských vztahů spíše než jako dovoz z vnějška."

"Státní socialismus sovětského typu nepovažujeme za dějinnou odchylku, nýbrž za součást vývoje západní moderny."

"Navazujeme na starší konvergenční pohledy, které kapitalismus a socialismus pojímají jako dva alternativní výrazy industriální moderny."

Za sebe píši:

Pro některé jedince byla celá ta doba neštěstím, pro jiné nikoli. Pro společnost jako celek byla ta doba jako celek špatná, tak to vnímám já, na tom nemění nic ani novomanželské půjčky. Hlavně že na Mlžilkách komunisti dříví neštípali, to se pak doba hned vidí jinýma očima.

Diktatura u nás vznikla jak vývojem v Československu, tak dovozem z vnějšku. Dovoz převládal. Diktaturu nechtěla většina. Systém byl veskrze protidemokratický a zločinný.

Státní socialismus sovětského typu jako součást vývoje západní moderny? Ne. Jde o pokračování samoděržaví (v mnohem krutější formě) a východních temných proudů. Z východu vanula ve dvacátém století bolest milionů mrtvých (gulag, hladomory, umučení, popravení) a nesvoboda desetimilionů, stamilionů. Žádná západní moderna. Ta má ve dvacátém století za sebou také své hříchy, avšak v porovnání s Moskvou? Vycházím v tomto konstatování z přesvědčení, že Hitler a jeho holocaust nebyl plodem západní moderny, nýbrž šílenstvím nacistických špiček nikoli nepodobným šílenství zrozeném na východě.

Ještě k té odchylce. Státní socialismus sovětského typu skutečně není dějinnou odchylkou. Dějiny jsou plné násilí a zvrácenosti, pokus jménem komunismus skvěle dokumentuje stinnou část dějin.

Kapitalismus a socialismus - prý dva alternativní výrazy... Dostanu-li na výběr, zda pro sebe zvolím bídu velké hospodářské krize ve třicátých letech v západní Evropě nebo umírání hlady na Ukrajině, ubíjení ve věznici Lubjanka v Moskvě anebo umírání při otrockých pracích v mrazivých tundrách za polárním kruhem, beru tu krizi. Volit život či smrt - o takové nabídce nelze běžně říci, že je to výběr mezi dvěma alternativami. Zajímalo by mě, co by Mlžilce řekl vězeň navracející se z gulagu, kdyby mu vykládala, že socialismus sovětského typu je součást vývoje západní moderny.

Zlo skrýt?

Psát výhradně o zlu může znamenat posílení stínu - věnuje se mu totiž prostor. Není dobře "hnát" se výlučně do trýzně minula, žijeme přece současnost, je potřeba nadhled.

Ovšem o zlu mlčet, anebo ho dokonce mlžilkovsky přetáčet směrem k dobru, vede k zapomnění, nikoli k nadhledu. Nadhled nesmí člověka přivést k přezírání bolesti a nulové sociální inteligenci. Pak totiž nejde o nadhled, nýbrž o slepotu. Kdo se lhostejně dívá na přítmí, napomáhá mu.

Jak najít zaklenutí obou směrů, které mají oba své opodstatnění? Snad tím, že se zlo popíše bez víření nenávisti. O to jsem se v knize snažil. Pro jedny bude třeba příliš přísná a budou mně možná vyčítat i knihu samotnou. Druhým se bude možná zdát příliš smírná.

Poznámka před otevřením knihy

V uvedení knihy "Jizvy zůstávají" jsem vyzdvihl mj. tuto myšlenku: "Mohl by to být v principu příběh leckteré rodiny politických vězňů, leckdo se v určitých částech může najít. Hledat konkrétní osoby za dějem není důležité, podstatné je zobrazení doby a poselství knihy. Prvně: Komunisté neuškodili jen politickým vězňům, jak se obecně ví, ale též rodinám - ženám, dětem, příbuzným. Za druhé: Stinné skutky režimu KSČ mají svou setrvačnost a ovlivňují nejen rody komunisty zasažené, ale i celé společenství. A to tím déle, čím déle zlo v minulosti působilo."

To samé platí i pro tuto knihu. Zároveň jsou, stejně jako v knihách předchozích, změněna některá jména i místopis.

Vítejte v knize.

Květen 2021, Lubomír Vejražka