Kapitola 1

Kapitola 1

Božena, 11 let; seznamte se

1953

Rok 1953, hluboký podzim. Božena, jedenáct let.

Být jí jedenáct v roce 2021, čekala by na ni škola s nepříliš velkými nároky, její kantoři by byli z jedné strany zavaleni zbytečnými papíry, z druhé strany by jim do výuky mluvili ambiciózní rodiče. Z kapsy by lovila chytrý telefon s muzikou, internetem, hrami a aplikacemi na vše možné, doma by na ni čekal tablet a herní konzole. S rodiči by bojovala o mobilní data a sebeprosazení. Určitě by docházela někam za sportem a do kroužků. V zimě týden lyže, v létě dva týdny moře. Možná i trocha fintění. Docela poklid, i když tu svou pohodu by mohla cítit jako nepohodu a velkou křivdu od života, protože by chtěla leccos jinak a víc.

Jinou jedenáctiletou holku by v ten samý čas mohl čekat osud složitý: máma rozvedená a sama, dluhy, za krkem morda exekutora vyslaného agenturami a právníky vyrábějícími z dluhu "x" smrtelnou smyčku vyžadující desetkrát "x". Kroužky na nule, střídmost, nákupy plánované s přesností na koruny. I tak se dnes žije; kdo nechce vidět, nevidí. Přesně jako neviděli po roce 1948 zástupy soudruhů a dalších, jak zle žily rodiny muklů, také Božena.

Ach, ta Božena... Byla na tom stokrát hůř než dívčina z dnešní zadlužené rodiny.

Božena.

Kdyby se v roce 1953 její rod neocitl na štíru s režimem, žila by sice střídmě, nicméně docela obyčejně. Určitě by ji otravovaly školní nástěnky s propagandistickými hesly, povinné brigády a někteří ideologií popletení kantoři. Ušklíbala by se nad řečmi ředitele, jak se mají lidé dobře a jsou šťastní, spokojení. Jak by se mohla neušklíbat, když kolem sebe vidí samé zachmuřelé tváře, ve škole se v zimě skoro netopí, denně vídá fronty na kdeco, nedostatek zboží je na denním pořádku. Zrovna včera zamířila ihned po škole se stoličkou k masně, aby se zařadila do fronty. Máma ji vystřídala cestou z práce. S nevolí by poslouchala i mnohokrát omílané fráze, jak Sovětský svaz a Československá lidová armáda tvoří hráz proti imperialistům, zbrojícím proti naší vyspělé socialistické vlasti. Nicméně všemi těmi ideologickými žvásty a realitou, která je tak moc jiná, než soudruzi tvrdí, by se ve svých jedenácti příliš nezabývala. Jedním uchem tam, druhým ven. Prostě by žila. Doma rodiče, občas harmonie, jindy zlobení a pár pohlavků, střídmý život od výplaty k výplatě táty a mámy, ale nikoli existence ve vyložené nouzi.

Příliš mladá na příliš velký ranec naložený režimem

Jenže Božena od třiapadesátého roku nežila v rodině, která kráčela všedními cestami.

Na sobě oblečení po bratrancích, otlučené boty, také košili s odpáraným límečkem po tátovi. Ten jí zmizel z očí a čeká ve vězení na soud. Jak se asi má? Božena občas zaslechne útržky rozhovoru mámy s tetou. Obě se bojí, že komunisti zacházejí s vězni jako nacisti. A Božena ví, čeho se nacisti dopouštěli. Chudák táta...

Nejen život v chudobě, také starost o mámu. Včera zase omdlela. Opět jí místní lékaři nepřišli na pomoc. Nesmí! Soudruzi zakázali! Pořád něco zakazují, pořád proti někomu štvou, pořád nepřátelský tón. A říkají tomu vítězství lidu a sociální spravedlnosti, honosí se lidovou demokracií.

Božena.

Mámě musí pomáhat. Nesmí ji zatěžovat svými holčičími starostmi. Ani tím, jak ji šikanovala učitelka. Ani slovo o rvačce se synem velkého komunisty, který se posmíval tátovi. Musí mlčet o šarvátce devítiletého bráchy Jaryna. Taky se bil za tátu, taky se spolužákem, jenž tátu urážel. Mlčet, mlčet. Máma toho na sobě nese až až.

Táta, táta, táta. Chybí.

Ještě před pár měsíci tu byl, staral se o živobytí, vytvářel dětem krásné prostředí a miloval je. I jiným lidem pomáhal, celkově uznávaná autorita. Ale už tu není.

Není!

To ti komunisti.

Sebrali ho jako tolik jiných lidí v okolí. Božena o nich ví.

Ukradli ho Boženě jen tak, pro nic za nic. A proč by ne? Vždyť tak konali už od roku 1917 v Rusku, v zemi, kterou pohltili jako první. Naši soudruzi od nich přejali metodu teroru hned v únoru 1948, po puči. Zatýkání, mučení, politické procesy, vězení a otrocké pracovní lágry, perzekuce rodin zatčených. Vydali se ve šlépějích nacistů. Mučení gestapákem jako mučení estébákem. Bolest ve jménu hnědé ideologie jako bolest vykonávaná ideologií rudou. Mrzačení jako mrzačení. Provaz jako provaz, kulka jako kulka. Kat jmenovaný NSDAP bral životy stejně jako kat vyslaný KSČ. Lágr jako lágr, vězení jako vězení. Ostnaté dráty, mříže, hlad, korekce a násilí, otročina do uštvání k smrti, zdravotní péče směšná. Sadističtí, zakomplexovaní a hřmotní bachaři bez srdce, bez svědomí a s tvrdými obličeji naplněnými záští.

Božena a táta?

Jedenáct let žili spolu. Kdy se vrátí? V novinách se od roku 1948 píše o rozsudcích deset, dvacet let, o doživotích. O popravách. Zrovna nedávno to zaslechla Božena na autobusové zastávce. I rok je pro dítě doba nekonečná. Ale kdyby deset let? Má se bát? Nebo je to pouhý sen, ze kterého se probudí?

Táta, ten táta.

Opravdu chybí. ... Tak moc chybí. ... A není komu se svěřit. ... Leda tak vyplakat se na půdě. Jako před týdnem, také před dvěma týdny, před měsícem i dřív. Pláč, dětský pláč po tátovi a nad nešťastnou, zmořenou mámou, nad zdrcenou babičkou, tátovou maminkou. Dětský pláč.

Mlžilko, ty se svou obstarožní ohranou deskou, jíž jsem věnoval část úvodu! Když tak ráda vykresluješ režim v takřka příznivých barvách a pěješ, jak se měli průměrní lidé docela dobře - našla bys trochu místa i pro pláč Boženy? A pro pláč tisíců a tisíců, desetitisíců jiných dětí? Půda jednoho starého domu, která stále existuje, by ti mohla vyprávět. Ona pamatuje! Pláč a celá ta holčičí bolest jsou tam uloženy v trámech a ve zdivu komína, do jehož tělesa pár let po zatčení táty estébáci narafičili vysílačku. To aby Boženinu mámu dostali do kriminálu. Mlžilko, paměť této půdy a dalších podkroví, také sklepů, altánů a koutů zahrad, kam se děti uchylovaly, je mnohem lepší než tvoje. Můžeš ty poslední věty brát jako výtku nikoli ode mě, ale od těch, kteří prožili peklo v době, když soudruzi vzkvétali a šedá většina si hleděla svého.

Večer

Božena má za sebou napjaté odpoledne. Sotva se vrátila ze školy, už jí teta říká: "Mámu zas ráno odvedli na StB. Postarám se o tebe i o Jaryna."

Celé odpoledne až do večera se vleče. Božena se o mámu strachuje. Vrátí se? Anebo si ji nechají přes noc jako minule? A předminule? A co jí vlastně pořád chtějí? Znovu se vrátí zamlklá, unavená, ustrašená? A co když se vůbec nevrátí? Nedávno zaslechla babiččinu hlášku: "Oni můžou vše, před ničím se nezastaví, před nimi není ochrany, slitování nemají, jen nenávist. Jsou stejní jako náckové. Pokud budou chtít, člověka si vezmou a nikdo už ho neuvidí."

Kdo ví, co na mámu estébáci nalíčili. Je to pár dní, kdy na ni v prodejně knih, kde pracuje, nastražila jedna zaměstnankyně, konfidentka StB, manko. Po instrukci shora sebrala peníze z kasy. Vzápětí StB nařídilo vedení podniku, ať do obchodu okamžitě pošle kontrolu. Naštěstí ředitel nad rodinou drží ochrannou ruku. Tajně, samozřejmě. Dal tedy mámě avízo "šťára na cestě" a ona se připravila. Dokázala kontrole, že manko nejde za ní. Ředitel, sice komunista, má dobu za všivou. Proto pomáhá. Proto mámu z místa po zatčení Boženina táty nevyhodil, ač po něm ten krok požadovali vyšší straníci z města. Zázrak, že neskončila u nejhorší možné práce.

Kéž by se máma vrátila... Hlavně, ať se jí zase nezamotá hlava, ať neomdlí. Naštěstí už má Božena přesné instrukce od jednoho hodného lékaře, jak se má o mámu v takové situaci postarat. On je báječný, on by pomohl i navzdory zákazu. Jenže bydlí pár desítek kilometrů daleko, osobně nemůže přijet.

Máma přichází. Štěstí, že už teď a nikoli až zítra. Jako vždy z ní vane zemdlenost a smutek. Ale je doma, to je hlavní.

Spát...

Božena uléhá. Nutně potřebuje spát, síly chybí. Zítra opět boje ve škole s těmi z kantorů, kteří ji coby dceru třídního nepřítele pronásledují. Taky s ředitelem. Nevynechá jedinou možnost, jak ji ponížit. Zase po ní bude vyžadovat, aby ho pozdravila "čest práci"? A ona znovu toliko zavrčí "dobrý den" a neosloví ho zaklínadlem "soudruhu řediteli". Tedy na ni bude jako vždy křičet? Čekají ji pranice se spolužáky z komunistických rodin, kteří si neodpustí posměšky?

Spát, spát. Zítra den bez táty. Pozítří také. A pak ještě a ještě. Jednou ho jistě uvidí. Ale kdy? A kde? S touhle zneklidňující myšlenkou usíná.

Usíná v okamžiku, kdy desetitisíce politických vězňů vzpomínají večer na své blízké. V ty chvilky se vyšší soudruzi mají moc, moc dobře. Plné talíře, přepychové byty, služební auto u domu, luxusní dovolená v Tatrách před nimi. Leckteří se právě chystají k potěšení s nějakou angažovanou soudružkou, která tak moc lační po snadné kariéře prostřednictvím onoho soudruha, že spočine pevně v jeho náruči. Jiní po večerech spřádají plány, jak ještě více terorem utužit své panství, jak lépe vyzbrojit a vycvičit armádu, aby byla schopná útočného dobrodružství.

"Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře." Tak zpívali Ježkovu píseň Voskovec a Werich. Jenže pro Boženu a jejího tátu, jakož i pro celou rodinu to "dole" potrvá dlouho, moc dlouho. Ještě téměř sedm let. Což zatím netuší. Ta píseň, melodická a krásná jako horská bystřina zurčící skotačivě po kamenech, nebyla šitá na lágry a režim KSČ. To by musela zaznít v temných barvách, v burácejících hlubokých akordech varhan a v přítmí.

Jakže to v té písni ještě zpívali? "Kdo v životě miluje, ať neztrácí naději." Pro Boženu a statisíce dalších bylo těžké naději neztrácet. Mimochodem - v roce 1953 byl Voskovec ve své druhé emigraci. Stejně jako za války žil v USA. Werich už do druhé emigrace nechtěl, zůstal. V roce 1954, kdy už Božena rok žila bez táty, si zahrál ve filmové pohádce "Byl jednou jeden král" a svůj hlas propůjčil animovanému filmu "Dva mrazíci".

Boženo, dobrou noc...

A hodně sil do dalších sedmi let, kdy doma tátu neuvidíš, i do let následujících, kdy tebou soudruzi budou vláčet. Prozatím klidně spi a sbírej síly. To horší máš před sebou.

Budeš hledat lepší život,

budeš vrávorat křivolakou cestou mezi nástrahami vyhloubenými kolem tebe režimem,

budeš lopotně nacházet štěstí, mír, svobodu a schopnost brát život jako hru,

čekají tě zvraty a mnoho předčasných náhlých úmrtí v tvém nejbližším okolí.

Ne, plakat už příliš nebudeš, to nemáš v povaze. Půjdeš přímo a hrdě, což prohloubí nevůli soudruhů a způsobí podezíravé pohledy mlčící většiny. Pokud se na tebe osud na chvíli pousměje, dočerpej co nejvíce energie. Budeš ji potřebovat.