Kapitola 10 (zkrácená)
Kapitola 10
StB nastupuje
StB útočí na mámu
Mámu Boženy často odváželi na StB. Vracela se unavená, někdy vyloženě vyčerpaná. Že ji tam nevybíravě nutili k rozvodu výhrůžkami "pokud to neuděláte, uvidíte!", to bylo to nejmenší. Byla odolná. Ničilo ji něco jiného. Objevili se každý jeden až dva měsíce po dobu čtyř let, nikdy nevěděla dopředu, kdy ji pařáty StB uchopí. Drželi ji mnohdy přes noc.
Nikdy ani náznakem neprozradila podrobnosti z doby strávené s důstojníky. Proč vkládat ostatním tíseň do duše? Nepromluvila ani nikdy později.
Božena v dospělosti přemítala, co se tam někde ve strohé místnosti určené k výslechům odehrávalo a v jakém rozpoložení se tam máma ocitala:
Vyhrožovali jí vazbou, soudem?
Nutili ji ke spolupráci?
Strašili ji tátovým zdravotním stavem a slibovali jí za spolupráci ulehčení podmínek pro něj?
Zastrašovali ji vyhazovem z bytu?
Nechali ji hodiny sedět v cele, aniž ji drtili, jen proto, aby byla povolnější?
Bála se? Myslela na rodinu? Proklínala režim?
Anebo se "vypnula" a hukot estébáků nechala proudit kolem sebe?
Napadlo ji za noci ve studené cele, zda by se neměla podvolit? Aby ulehčila sobě, dětem? To ona nesla odpovědnost a břímě přežití rodiny. Ona byla svědkem nouze své, babičky, syna, dcery. Ten proklatý režim je mohl všechny kdykoli srazit ještě hlouběji. Kdo by jí mohl vyčítat, kdyby se sklonila právě v zájmu dětí?
Před dětmi máma po výsleších neplakala, to až když byla sama. Červené oči ji ráno prozradily.
Obyčejná ženská...
Co mohli chtít policajti po jedné obyčejné bezbranné ženě?
Proč se ji snažili zahnat do kouta? Zlomit ji? Vždyť se proti KSČ nijak neprojevovala. V běžných případech nechala StB ženy po hodině nebo dvou odejít. Prostě si je odškrtli a hotovo. Božena ví o třech důvodech zájmu StB o mámu:
Táta byl známý, na národním výboru měl dost nepřátel; záviděli mu dřívější postavení a bohatství, některým soudruhům řekl do očí upřímně, co si o nich myslí. V dotčených propukla zášť, proto se postarali o "zvláštní péči" pro jeho ženu. Obecnou třídní nenávist tedy zesílila osobní potřeba srazit konkrétního člověka.
Další důvod: na národním výboru působili dva tři horliví soudruzi, kteří dychtili ukázat deptáním mámy nadřízeným svou ostražitost.
Třetí příčina: komunisté zuřili, protože celá rodina stála neotřesitelně za tátou, držela pohromadě a navzdory bídě vedla hezký rodinný život.
StB a rod manžela Boženiny tety
Režim strašlivým způsobem zničil rod manžela Boženiny první tety. Jeho bratr měl syna Petra a od něj vnoučka. Petr distribuoval do rodin politických vězňů falešné potravinové lístky. Kvůli cukrovce jednou omdlel na ulici a lístky se vysypaly. Někdo z "poctivých" prokomunistických českých udavačů si jich všiml a s radostí běžel na policii. Do příběhu vstoupila StB. Petra zavřeli, jeho tátu také. Rok 1949. V roce 1950 Petra popravili, což jeho táta, sám ve vězení na Pankráci, vůbec netušil.
Nastoupili na něj: "Podepiš spolupráci s námi a pustíme ti syna."
Se zapřenou ten papír podškrábl, syn mu byl nejvíc. V rodině po dlouhých letech vyprávěl: "Nikdy jsem jim nic nedonesl. Jenom jsem podepsal, co mně strčili pod ruku. Ani si nepamatuji, co přesně. Podvedli mě, zbavili důstojnosti, a k ničemu. Syna už mezitím zavraždili. Dlouho jsem si podpis vyčítal, ale šlo o záchranu syna, jak jsem se domníval." Pokud se někdo estébáckým gaunerům upsal kvůli záchraně svobody, zdraví či dokonce života člena rodiny, nemá důvod se omlouvat.
Tragická dohra příběhu - máma Petra zemřela do roka žalem. Jediné dítě jí ukradla KSČ.
Toto je výsledek socialistické "spravedlnosti" v této rodině:
Jeden zavražděný muž (Petr).
Jedna žena utrápená k smrti (Petrova matka).
Jeden dlouhodobě vězněný chlap (Petrův otec).
Jeden sirotek (Petrův synek).
Jedna vdova (Petrova žena).
Zničený užší rod, pochroumaný širší rod.
Kolik obyčejných příběhů, příběhů prostých a bezkonfliktně se odvíjejících za toho zlovolného režimu, by se muselo dát na jednu stranu vah, aby převážily bolest tohoto jediného dramatu zosnovaného systémem, který se v dnešní době snaží tolik historiků a dalších osob retušovat?
StB - bouda na mámu
Estébáci si zahráli na dohazovače. Co kdyby se máma chytila? Pak by z ní dostali dost informací. Tak se "někdo" objevil a začal se jí dvořit, zároveň různě vyzvídal. Máma zprvu o jeho policejním pozadí nevěděla, nicméně postupně vytušila, že je to podezřelé a něco nehraje. Ten chlápek nebyl jediný nastrčenec, jenže máma byla velice opatrná a v každém muži, který ji oslovil, rovnou viděla "toho od nich". Avšak ne všichni mužští, kteří se kolem ní točili, k nim patřili. Některým o ni šlo upřímně, byla opravdu krásná a sympatická. Zadat si s kýmkoli však bylo pod její úroveň.
StB - nástrahy v obchodě
StB na mámu Boženyzáhy po zatčení táty nasadila v knihkupectví dvě prodavačky, pouze třetí byla čistá. Obě máma odhadla, jedné z nich dokonce fízlovství čišelo z očí na první pohled. Estébáci, sami pokřivení, si nemohli všimnout, že ta žena má konfidentství vepsané ve tváři. Máma byla velmi opatrná a těm dvěma nic nesvěřila. Obě byly naštěstí dost neschopné. Příliš se nevyptávaly, a když, tak jen samy sebe udaly. Ani v máminých věcech se příliš nepřehrabovaly.
Několikrát na mámu nachystaly donašečky z pokynu StB léčku - manko v pokladně. Okamžitě byla na cestě přepadová kontrola. Museli spěchat, aby máma nic nezjistila dřív, než dorazí. Neměla by šanci, kdyby nad ní nebděl generální ředitel. Vždy jí tajně zavolal a upozornil. Máma tak měla možnost ještě před příjezdem úředníků projet kasu a doklady a najít, kde se skrývá past. Protože se vyznala, doložila kontrolorům, že chyba není u ní. Snaha potopit mámu skrze manko byla nebezpečná, mámu mohla dostat do vězení.
S pomocí ředitele se máma s udavačkami časem rozloučila, StB na ni vzápětí nasměrovala další. Vždy na ni dozírala alespoň jedna pracovnice knihkupectví.
StB - osidla v těsném okolí rodiny a v příbuzenstvu
K StB se dostávaly už před zatčením táty podrobnosti o něm, manželce, dětech a příbuzných prostřednictvím pradleny vypomáhající občas v domácnosti. Žila sama, vychovávala dítě. Boženině babičce se jí zželelo, tak ji najímala. Důvod běhání na StB? Pradlena rodině záviděla, že se i po znárodnění mají lépe než ona. V pozadí stála třídní nenávist, kterou KSČ leckomu úspěšně vetřela pod kůži. Těsně po tátově odvlečení se pravda vyjevila, donašečka se totiž pochlubila mezi drbnami. Babička ji okamžitě vyhodila.
Nešlo však jen o pradlenu. V knihařství pracovali dva dělníci. Vyučili se ještě u dědy a zůstali až do důchodu. Jeden z nich se pro StB činil, zároveň se přátelil s tátovou sestrou Ludmilou. Byla kmotrou jeho pěti dětem, na Vánoce svým kmotřencům a kmotřenkám dávala vždy peníze a dárky. Podporovala je, coby pravá kmotra, i jindy. Přitom sama měla skromný plat. Protože mu Ludmila důvěřovala, nahlédl skrze ni do celé širší rodiny. Po roce 1989 jeho špiclování vyšlo najevo. Pro StB byl mnohem cennější než všechny fízlovské prodavačky dohromady.
Aby toho nebylo málo, StB na mámu nasadila ještě jednu krysu: manžela druhé Boženiny tety. Což se naplno potvrdilo také až po roce 1989. Byl chamtivý a ohebný, s komunisty vždy vycházel dobře. Nadto byl zbabělec, typ člověka, který řekne vrchnosti vše dřív, než na něj houknou. Máma ho začala podezírat už před zatčením muže, pak si na něj dávala pozor ještě větší.
Krysy, krysy, krysy, krysy
Rekapitulace donašečů kolem rodiny Boženy: pradlena, prodavačky v knihkupectví, dělník v knihařství, švagr mámy, estébák obývající vedlejší byt. Kdo ví, kdo ještě. Kolik estébáků a jejich poskoků se seběhlo na prostou ženskou! Pro muklovské rodiny bylo nejlepší chovat se nenápadně a vést tichý život.
Udavači, donašeči, práskači, bonzáci.
Konfidenti, špiclové, fízlouni.
Krysy aktivně ničící osudy, necitové neznající smilování.
Poslali člověka za mříže či rovnou na smrt, aniž se v nich hnulo svědomí. Zavinili za dob KSČ mnoho neštěstí, zrady jednoho na druhém byly běžným úkazem. Vláda neschopných či všehoschopných nad schopnými, slušnými.
Ve svobodné společnosti by se takoví neprojevili plošně a drtivě, neškodili by příliš. Ovšem totalita přesně po takových pátrá. Potřebuje najít jedince, v nichž dřímají nejtemnější proudy. Nachází je neomylně, vybičuje v jejich již tak potemnělých duších nejhorší vlastnosti a udělá si z nich komplice. Společností se pak žene ničivá vlna.
Mohlo být za komunistů o něco méně těžko a mnoha lidem by se vůbec nic nestalo, kdyby se tolik jedinců nevydalo dobrovolně ponurou cestou součinnosti s KSČ. Nikdo je k tomu nenutil. Dobrovolně své duši způsobili bankrot, dobrovolně nastoupili cestu vnitřní chudoby a prázdnoty. Podobní práskali za Rakouska-Uherska a udávali nacistům, další z jejich druhu budou lámat vazy v jakémkoli budoucím svobodu omezujícím režimu; prevíti se objeví vždy.
Byli všude, úplně všude
Za KSČ se našli udavači v počtech převyšujících desítky tisíc, byli všude.
Sledoval příbuzný příbuzného, soused souseda, kamarád kamaráda, spolupracovník spolupracovníka, sekretářka šéfa, student studenta či učitele, učitel učitele a studenty navrch, trenér svěřence, soudruh soudruha, domovnice nájemníky, konduktérka pasažéry. Ke dnu poslal kdokoli kohokoli. Slídilové byli schopni naslouchat přímo pod okny.
Bonzáci se často rekrutovali z funkcionářů KSČ: předseda a členové uličního výboru partaje, úsekář uličního výboru (měl na starost určitou část ulice), tajemník místních komunistů či národního výboru, desítkář dozírající nad deseti řadovými straníky, kádrovák dozorující v podniku nad pracovníky, soudruzi ze zvláštního oddělení (ve skutečnosti pobočka StB v podnicích).
Stačilo pozorně naslouchat a bedlivě se dívat. Dělník zasakroval na jinou firmu kvůli dodání zmetků. (Krysa hned píše: "Znevažuje socialistický sektor.") Důchodce nevyvěsil praporky k VŘSR. (Domovnice vrká u komunistů: "Pohrdá socialismem!") Manželé nechodili do prvomájového průvodu a pohrdlivě se vyjadřovali o Rudém právu. (Nesouhlasí se socialismem.) Turista se v Pošumaví vydal na výlet. (Okamžitá hláška na StB: "Určitě chce emigrovat!") Žena si povzdechla: "Zase nebylo k sehnání maso." (Pobuřování; za socialismu je všeho dostatek.) Hospodský při odchodu protivného partajníka poznamenal: "Konečně jsme se ho zbavili." (Nenávidí soudruha a socialismus.) Mladík z Klatovska si pořídil nepojízdného amerického džípa a opravil jej. (Anonym hlásí: "Spolupracuje se západní rozvědkou.") Konstatuje cestující ve vlaku při pohledu na nesklizené lány: "Zase zmařili úrodu." (Zesměšňování JZD.) Diví se starý učitel, že předsedu národního výboru dělá repetent se šesti třídami. (Urážka veřejného činitele.) Pekli doma maso, a přitom jsou chudí? Má někdo doma bustu Masaryka? Přišel k jinému domů neznámý člověk? Asi špion? Poslouchá soused BBC? Nechal se příbuzný slyšet, že to s republikou špatně dopadne? Tolik příležitostí k bonzování se naskýtalo!
Jedni udávali z přesvědčení, že plní dějinné poslání; považovali se za vyšší spravedlnost a nepochybovali o nutnosti zatočit s třídním nepřítelem i s těmi, kteří se i jen letmo slovně dotkli KSČ.
Druhým šlo o peníze, jimiž je StB odměňovala, popřípadě získali část majetku udaného. (Urvi, co můžeš.)
Třetí chtěli mít lepší kariéru anebo potřebovali dostat děti na studia.
Další se mstili za opravdovou či pouhou domnělou urážku, roli mohla hrát i závist. Přebral jsi mi kdysi dívku? Zesměšnil jsi mě v hospodě? Jsi bohatší? Chytřejší? Úspěšnější? Máš hezčí ženu a děti na školách? Vlastníš dům a jsi šťastný? Máš cokoli, co já nikoli? No vidíš! Chvíle odplaty nadchází! Jedno šikovné udáníčko, a nemáš nic, jedině mříže před sebou. (Zbav se, koho potřebuješ.) Členové KSČ měli odvetu ještě jednodušší - rovnou na někoho ukázali a StB už něco našla, popřípadě vymyslela.
Nebo měl konfident v životě stále smůlu a nyní může ze zálohy zaútočit, což mu činí radost. (Měl jsem se špatně já, tak teď jsi na řadě ty!)
StB pomáhali i váleční kolaboranti; pokud se včas přidali k režimu, mohli se vykoupit právě donášením.
Svědomí? Nedostatkové zboží
Co udavačští pánové a udavačské dámy pociťovali, když se na osoby kolem sebe usmívali, čutali s nimi fotbal a chodili k ohni, míchali kávu u bábovky a cvakli si spolu štamprle, načež na ně podávali na StB hlášení? Čímž jim mohli navléknout oprátku? Stalo se jim práskání natolik přirozeností, že se v hloubi nitra ani trochu nezastyděli? Svědomí navždy umlčené? Lze vůbec někoho shodit a nemít alespoň podvědomě pocit studu? Anebo své konání měli za pouhou šikovnost?
V jakékoli větší sešlosti se určitě objevili nejméně dva konfidenti. Neznali se. Pokud se začal někdo hanlivě vyjadřovat o režimu a informátor by ho estébákům nenahlásil, protože se s ním třeba dobře znal, a pokud by hlášku na StB donesl ten druhý, důstojník StB by se prvního o dva dny později optal: "Proč jste zatajil závažné skutečnosti?"
Měli to soudruzi dobře promyšlené.
Chapadly omotali celou společnost, zlo obyčejných lidí zespodu se spojilo se zlem přicházejícím shora od KSČ.
Následky?
Tragické.
Obrana neexistovala. Proti pomluvě a zlému slovu vyřčenému soudruhem udavačem, popřípadě soudruhem anonymem nešlo postavit právo. Za komunistů stálo právo za donašeči; žádná nestrannost. Kampak s pravdou! Bdělost nad občanem byla nutná, aby ten neměl roupy. Zvůle panovala bezbřehá. Krysy by se mohly urazit, kdyby věděly, že se jejich jméno používá jako synonymum pro lidské nestvůry ničící svého bližního.
Konec v nedohlednu
Máma Boženy měla sto důvodů k opatrnosti. Přesto ona, která nikomu cizímu nedůvěřovala a měla odhad na fízly, přišla v roce 1956 domů s cizím člověkem. Sedla si s ním v obýváku, zavolala děti a vysvětlila: "Tady ten pán byl s tatínkem ve vězení a přinesl od něho psaní, umí tatínkovi doručit naši odpověď." Ukázala Boženě list popsaný krásným otcovým písmem. Motáky se posílaly z lágrů za nacistů, proč by to nešlo za komunistů? Máma o pravosti dopisu nepochybovala.
Boženě chlap připadal zneklidňující. Hned po jeho odchodu mámu varovala: "Pozor na něj, nic psát nebudu." Jaryn přizvukoval. Máma je přesvědčovala, ať neblázní, že tátu pár slov potěší. Božena zavrtěla hlavou: "Říkám ti, mami, nenaleť. Je od nich." Máma odporovala: "Jsi mladá, všude vidíš jenom provokaci." Božena trvala na svém: "Ani řádku!" Máma se hodně zlobila, sama za sebe si list papíru a pero připravila.
Druhý den údajný mukl přišel. Máma připravila čaj, předala mu řádky. Divil se, proč nenapsaly děti, a vyčítavě se obrátil na Boženu: "Tatínka to bude strašně mrzet, vždy o tobě hezky mluvil, bere tě za vzor dcery!" Chvíli ještě plkal, ale Božena ho jedovatě utnula: "Jste si fakt jistej, že to psaní dostane?"
Za dva dny maminku sbalili. Z magnetofonu jí přehráli záznam z večera, kdy přesvědčovala Boženu k odepsání tátovi. Estébák totiž do místnosti narafičil štěnici. Tak si máma na StB vyslechla znovu dceřiny argumenty i svou obhajobu nastrčence. Důstojníci jí vyhrožovali: "Spáchala jste trestný čin, můžeme vás zavřít, celá věc jen tak neskončí." Domů přišla v hrozném stavu až večer. Když dala spát Jaryna, Boženě se omlouvala: "Naletěla jsem. Teď, i kdyby přišel opravdový mukl, vyběhnu s ním raz dva."
Kupodivu StB mámě nezavařila. Žádné obvinění, žádná pokuta, žádný soud. Kauzou dopis se pokusili rozrušit její osobnost, která jim stále vzdorovala. Opět se naskýtá otázka: proč estébáci tak moc pásli po obyčejné ženě?