Kapitola 7 (zkrácená)

Kapitola 7

Horor návštěv

Návštěvy, věc vyloženě složitá

Na návštěvu za tátou jezdívala Božena, máma, Jaryn a tátova sestra každý rok o prázdninách. Měli štěstí, jinde na tom byli hůř. Potkat syna pětkrát za jedenáct let? Stalo se. Jedno setkání po soudu a pak pět let přestávka? Přihodilo se. Nespatřit tátu sedm let? Proč ne.

Zákonný nárok na návštěvy neexistoval. Zamezení setkávání - nepsaný trest uložený režimem.

Shledání mohlo vedení věznice zrušit na poslední chvíli - trest za neposlušnost a vzpurnost, za neplnění norem anebo ze zlovůle věznitelů. Pocity rodiny harcující se stovky kilometrů a stojící nyní s prázdnýma rukama před věznicí, v uších doznívající vyštěknutí "návštěva zrušena" - směs beznaděje a vzteku na tu rudou bandu. Boženin táta, aby rodinu mohl vidět, před prázdninami vždy omezil konflikty s dozorci. V průběhu roku se s nimi však nemazal a korekci znal důvěrně.

První návštěvu zažila Božena ve dvanácti. V tom věku okolnosti setkání vnímala úplně jinýma očima než dítě dejme tomu čtyřleté. Božena již znala realitu komunistického Československa. Věděla o útlaku, popravách, propagandě, o hlupácích tlačících se nahoru díky stranické legitimaci, k nimž patřil i ředitel její školy. Chápala, v jaké situaci se táta ocitl.

U malého dítěte probíhalo vše jinak. Pokud mu zatajili zatčení, oznámili mu před návštěvou: "Pojedeme za tátou do jeho zaměstnání." Dítě se na víc nevyptávalo. Proč také, maminka je autorita. V návštěvní místnosti pak nepřemýšlelo, proč za tátou stojí podmračení lidé.

Proč má táta na sobě podivný oblek.

Proč jsou v místnosti i další pánové v divném oblečení jako táta.

Proč nesmělo k tátovi do náručí.

Především mělo bezstarostnou radost ze setkání. Až cestou domů se vyptávalo, proč tátu viděli tak krátce, proč se ho nesměl nikdo dotknout, proč v místnosti nějaké paní plakaly. Anebo malé dítě vědělo o tátově uvěznění, nicméně si nemohlo představit, v jakých šílených poměrech žije.

První návštěva

První návštěva nadešla jedenáct měsíců po zatčení. Červenec 1954.

Cestou rodina přespala u příbuzných v Praze. Ráno směřovali do Mariánských lázní, kde nocovali u dalších příbuzných. Další den vyrazili lokálkou do Ostrova nad Ohří, odkud museli ještě kilometr pěšky do polí k místu setkání - k dřevěnému baráku obkrouženému ostnatým drátem. Mukly přivezl autobus. Máma chtěla počkat venku a vidět tátův příjezd, ale nahnali je dovnitř. Jindy a jinde nechali naopak příbuzné mnoho hodin čekat před věznicí, ač třeba krutě mrzlo anebo pálilo letní slunce.

Na obsílce s datem návštěvy nebyl uveden čas. Proto se příbuzní snažili přijet co nejdříve pro případ, že by vězně přivezli brzy. Kdyby se tak stalo a rodina ještě nedorazila, návštěva by propadla. Běžně se stávalo, že blízcí mukla přijeli do Ostrova v osm, návštěvy začaly v deset, avšak na řadu se dostali až hodinu po poledni.

Ti, kdo směřovali na sever zdaleka a neměli možnost přenocovat po cestě, přijížděli utrmácení. Noční rychlík do Prahy, za kuropění další vlak do Mariánek, poté lokálka, nakonec pochodovat poli a čekat na mukla. Vyloženě namáhavá epopej. Aby toho nebylo málo, čekala je nutnost podstoupit torturu v podobě nepříjemného prostředí s nepříjemnými bachaři a křikem velitele.

Právě kvůli úmornosti cesty a věku pětasedmdesát let si Boženina babička cestu do Jáchymova musela odříci. Celých sedm let neviděla syna! Až v dospělosti Jarynovi a Boženě došlo, jak to dlouhé odloučení a vědomí o utrpení syna za mřížemi muselo babičku devastovat. Nadto obava, zda se vůbec dožije konce jeho trestu anebo zda on v lágru nezemře. Když mně Božena v roce 2015 o babičce vyprávěla, šel jí mráz po zádech.

Matky, které se na návštěvu dostaly a viděly na vlastní oči devastaci svých synů, vnímaly všechno to zřetelně ohraničené zlo, zlo, jež se ani náznakem za sebe nestydělo a nesnažilo se ukrýt do různých stupňů šedi. Měly ještě více než ženy muklů plné právo proklít totalitní systém se všemi členy ÚV KSČ, se všemi tajemníky KSČ, ministry a poslanci, se všemi přisluhovači KSČ, estébáky a kariérními komunisty, konfidenty.

Předpeklí

V návštěvním objektu obehnaném dráty byla velká místnost. Tady vyčkávali příbuzní na milostivý pokyn svolující ke shledání. Otců muklů tu moc nebývalo - počet návštěvníků totiž komunisté limitovali. Rodina tedy obvykle vyslala především muklovu manželku a děti.

Boženě bylo dvanáct, během posledního roku vynuceně dospěla. Intenzivně vnímala nervozitu a napětí, bezbřehý bol a neštěstí vznášející se tam v té místnosti. Obličeje ustrašené a rezignované, unavené, ustarané. Zdrcené ženy, zdrcené matky, potlačované slzy. Vstupní brána do pekla.

Předpeklí.

V rohu místnosti byla kancelář velitele tábora, Božena si ho pamatuje. Vašíček, přezdívkou Fešák. Sadista, kruťas, zakomplexovaný primitiv, typický pohůnek a představitel vězeňství. Muklům rád drtil nehty na palcích svými podpatky. Když se začala lůžka hojit, akci zopakoval. Také si liboval v mlácení vězňů svazkem klíčů. Pokud se na některého z nich usmíval, věštilo to útok.

Ženy Vašíčka v kanceláři prosily, zda by mohly předat muži balíček. Při odchodu jedna za druhou brečely, balíček zakázán. Máma Boženy zaklepala také. Tak ráda by darovala manželovi citron, ponožky, kapesník, čokoládu, špek. I ona se vypotácela s pláčem. Příště už se nedoprošovala, nicméně bedničku přivezla vždy. Kdyby náhodou...

K ženám a příbuzným vedli bachaři všude obdobné řeči: 

"To si žijete, když si můžete dovolit mu vozit jídlo. To dělníci nemají. Musíme si na vás posvítit. Není možné, aby se třídní nepřátelé měli lépe než my, pracující třída." (Pomiňme fakt, že se bachař považoval za pracující třídu.)

"Proč se radši nerozvedete? Proč navštěvujete nepřítele státu? Že je to váš muž a otec vašich dětí? Tím spíše byste ho měla nechat. Jak mohou děti růst s tím, že jejich otec je zločinec a vy jste se nerozvedla?"

"My, dělnická třída, z něj sedřeme kůži. Dneska si ho užijte, příště už bude na márách."

"Co s takovými jako vy? Děti skončí v kriminále jako váš muž."

"My, socialistická společnost, zatočíme s každým nepřítelem, i s vámi."

"Přemluvte muže ke spolupráci s velením tábora a budete mít návštěvu každý půlrok."

Peklo

Božena slyší jméno své rodiny. Mohou za otcem!

Konečně!

Jedenáct měsíců uplynulo, takové odloučení. Tak dlouho se neviděli! Tak moc se těší.

Rozrušená, smutek i radost v jednom.

Vstoupili do dlouhé chodby. Po stranách kóje, v každé přepážka. Za každou přepážkou, za sklem s malým otvorem v úrovni hlavy stojí vězeň. Božena se hrne chodbou, aby tátu spatřila co nejdříve. Ani vteřina jí nesmí utéci! Téměř běží. Kouká do boxů, táta nikde. Pokračuje dál a dál, pořád nic. Když v tom zaslechne: "Boženko!" Otáčí se, pátravě se dívá do prostoru, odkud zazněl hlas. Tátu nevidí, stojí tam někdo jiný.

Kde je táta?

Duše se vzpírá pohledu, který se jí naskýtá.

Copak tady ten člověk je můj táta? Vždyť táta vážil skoro metrák, rostla mu bujná hustá černá kštice, přímo hříva, optimismus a radost vyzařovaly z každého jeho slova, pohybu. Ale tenhle má padesát kilo, vlasy šedivé, ulízané a řídké, rysy ztrhané a mdlé. Obličej drobný, úzký krk, je nahrbený. Kde je úsměv? Jiskrné oči? Energie? Ten tam, za sklem, hotová troska! To nemůže být on!

Jenže - byl to on.

A volal Boženu úzkostlivě. Došlo mu, že ho nepoznává.

Tátu nepoznal ani Jaryn, máma a tátova sestra ano. Šok pro všechny.

Vidět ho coby ruinu, oblečeného v kousavých kopřivových hadrech bez trička a bez košile Boženu ochromilo, vyděsilo. Nebyla připravená na takovou podívanou a celou návštěvu probrečela. Zděšené byly i máma s tetou, Božena jejich vykolejení vnímala.

Takto si nikdo dlouho očekávané shledání nepředstavoval. Kdepak slavobrána!

Vítejte v pekle.

Peklo, dějství druhé

Tak tedy - táta.

Sklesle postával u přepážky, po jeho levici i pravici bachař. Dva na jednoho vězně. Strozí, zlé tváře, slídivé pichlavé oči prohlížející si rodinu. U pasu pistole. Božena v nich vidí dodnes zlovolné nestvůry. Chodbou rajzoval sem a tam Vašíček. Plačící Boženu a Jaryna bouchal do zad a zvesela halasil: "Nebulte, váš otec je darebák! Proč za něj brečet?"

Před návštěvou máma Boženu i Jaryna poučila, ať se nic neptají. Žádné vyzvídání o lágru, o práci, o zdraví. A ať nic nevypráví o tom, jak s nimi zacházejí kantoři ve škole. Ať jenom odpovídají na tátovy otázky. Ona zase nesměla komentovat bídu doma, poměry ve státě, politiku. Na nic si nestěžovat, jinak bachaři setkání ukončí. Opatrný byl i táta. Nic o vazbě a výsleších, nic o dozorcích a robotě na šachtě, nic o úrazech a mrtvých. Žádné nářky nad plotýnkami a žaludečními vředy. Nic o hladu, buzeraci, korekcích.

O čem si tedy povídat?

Jen pár slov o škole, o příbuzných. Trochu poučení: "Nezlobte mámu a učte se." Ujištění mámy: "Vedu je co možno nejlépe." Nezazněly ani výlevy citů a lásky. Proč před bachaři odhalovat nitro? Hlavně se tvářit statečně! Kolik toho mělo být řečeno, avšak nebylo.

Z pekla úniku není

Božena si připadala v boxu u táty jako v temném snu. Ale nešlo o sen ani vidiny, to jen stále postává v pekle.

Jak naložit s tou realitou, která je horší než cokoli, co si člověk umí představit? Hlava ten stav nebere, duše se vzpírá. Avšak oči vidí, co vidí. Utéci nelze. Konat? Nelze. Jak konat, když jsou vnější podmínky brutální? Božena zajistit spravedlnost nemůže. Je jí dvanáct, proti ní stojí milion členů KSČ, celá armáda a policie, Lidové milice, StB, plejáda udavačů. Ty všechny kryje komunistická totalitní velmoc jménem Sovětský svaz. Na to dítě nestačí. Mohla pouze koukat na tátu a slyšet hluboko ve svém nitru otázku, proč to všechno.

Lze konat nekonáním?

Někdy ano. To pokud je člověk silný, uznávaný a šíří kolem sebe, aniž se snaží, fluidum, pozitivní vlny, radost a optimismus a druzí jeho osobnost inhalují. Pak on, aniž promluví, je vede ke klidu, ke konání. Zde, v pekle návštěvního baráku, však nikdo nemohl konat ani tímto způsobem. Nebylo úniku. Podle pamětníků jen málo muklů bylo natolik vnitřně porovnaných, aby uměli do svých žen, dětí a matek vetřít klid. Vždyť byli sami udření otročinou. A i kdyby v nich smír sídlil, mohla by jej vnímat druhá strana? Vždyť před muklem usedly pochroumané bytosti. A obráceně: mohla od ženy či matky přijít pohoda k muklovi? Vždyť doma strádaly, obávaly se o existenci svou i jeho. I kdyby z nich vyrovnanost vyzařovala, mohl by ji vězeň v té zjitřelé atmosféře vnímat?

Optimismus a vyrovnanost hynou v pekle na úbytě.

Dvacet minut stínohry, opona padá

Uplynulo dvacet minut. Než si nitro Boženy uvědomilo, že opravdu mluví s tátou, už se odpočítávají poslední sekundy setkání. Opona padá, táhněte pryč.

Co je to dvacet minut v životě? Obvykle nic. Člověk dojede vlakem z Prahy do Klánovic, z centra Brna tramvají na půl cesty k Brněnské přehradě, autobusem ze Semil do Železného Brodu. Jindy je těch samých dvacet minut nezapomenutelným okamžikem.

Co zanechal ten kratinký čas v mámě, dětech, sestře?

Štěstí ze spatření muže, táty, bratra.

Také obavy, zda ho příště uvidí. Vždyť vypadá tak špatně. Nezemře?

A kdy bude to "příště"?

Též bezmoc a zvýraznění pocitu neštěstí z mizerného života v mizerném režimu.

Těch dvacet minut - totalita zkoncentrovaná do jednoho bodu. Sdělení: "My, komunisté, se s lidmi jako vy nemazlíme a budeme vás dál programově a cíleně likvidovat." Návštěvy v mnohých prudce posílily odpor proti režimu a pohrdání celou tou sebrankou, která se prohlásila za pokrok lidstva.

Božena hluboce cítí, že sem, do té stínohry zorganizované režimem, nepatří. Potřebuje na vzduch.

Rodina vychází ven, Vašíček stojí ve dveřích. Rajtky, kožené holínky, posměšný a vítězoslavný obličej. Pyšně se naparuje ta černá duše. Právě mu patří svět, právě je pánem nad osudy ostatních. Kvete blahem a svou důležitostí! Boženě připadá jako gestapák. Co na tom, že byl oblečený podle ruského vzoru? Jaryna i ji bouchl do zad a křikl opět to své: "Neřvěte, je to darebák!" V ten okamžik se Božena zařekla a přísahala: "Už nikdy tu brečet nebudu, neudělám ti radost." Což splnila. Táta ji pak na svobodě chválil za statečnost.