Kapitola 13 (zkrácená)

Kapitola 13

Dítě - snadný úlovek

Probouzení před začátkem školy

Léto 1953. Táta zmizel, jak mu asi je... Božena má za pár dní nastoupit do páté třídy. Jindy se na začátek nového školního roku docela těšila, nyní nikoli. Vše takové nijaké. Máma, babička a obě tety vystrašené a bezradné, v očích otázka, co bude dál. Sousedé zahlíží. Boženě svět zešedl a zploštil se. Kde brát radost?

Nemá na nadcházející školu myšlenky.

Den co den se probouzí se zvláštní směsí pocitů. Tehdy své rozpoložení pojmenovat neuměla, dnes ví, že v ní probleskovaly rysy zmaru, neklidu a bezvýchodnosti. Podvědomí vysílalo zprávu: osud přehodil výhybku, a pozor, tohle odvětvení bude prudší než první odbočení v podobě znárodnění. Tahle kolej vede do křivolakého úzkého údolí plného válející se mlhy, studený průvan odtamtud vane, slunko se na dno neprodere. Těžké mraky nad hlavou, kolem trati bestie. A není to na krátko. Ta soutěska - osudová celoživotní záležitost, žádný drobný záhyb na cestě. Duše ví, co se chystá, ale netuší, jak "to něco" bude přesně probíhat. Co najde na konci kaňonu, kam ji režim zahnal? Suď Bůh.

Varování a předsevzetí

Máma varovala: "Ve škole se k vám budou chovat jinak. Někteří kantoři na vás budou zlí, dost dětí se s vámi nebude bavit. Možná uslyšíte nadávky a posměšky." Božena, sice připravená, se v dalších měsících nestačila divit. Zažila posun třídní msty z úrovně režim  občan do hladiny učitel  žák, spolužák  spolužák, soudruh-rodič žáka ze spolehlivé rodiny  dítě nepřítele.

Do školy Božena vstoupila s předsevzetím nezhoršit si známky, aby na sobě máma nenesla další starost, aby měl táta radost, aby ukázala soudruhům. Rychle se jí však zhoršil zrak. Je přesvědčená, že z enormního psychického vypětí, které prožívala. Organismus prostě někde "povolil". (V rodu nikdo brýle nenosil.)

Dítě - snadný terč. Viny otců opepřit!

Do dcer a synů politických vězňů se ve školách obuli leckteří učitelé i děti soudruhů. Spolužákům se potomek uvězněného táty mohl postavit: odseknout, poprat se nebo protivu přezírat. Proti pedagogovi však byl bezmocný, ten měl tolik možností k ubližování:

Přísnější známkování, záludné otázky při zkoušení, vyvolání na stupínek ihned po nemoci z látky, kterou žáček ještě neznal.

Zlé prohlášení: "Pojď sem, ať všichni vidí to odporné individuum! Dcera škůdce socialismu! Smějte se jí, straňte se jí! Strana zatočí s celou vaší rodinou."

Výhrůžka: "Tátu už neuvidíš! Našli u něj zbraně, chtěl vraždit. Zrádce lidu! Popraví ho!" Načež kantor celou hodinu propagandisticky přednášel o třídním boji, diverzantech, odpůrcích KSČ.

Učitelka vykládala o osvobození Plzně Rudou armádou. Dcerka vězně oponovala: "V Plzni přece stáli Američané, táta mně to říkal." Kantorka se rozezlila. Táta prý lže. Konflikt nahlásila řediteli, holčinu čekala trojka z mravů.

Některé děti byly vyučujícími poznamenány na dlouhá léta. Učitelé, ti fanatičtí, nenávistní a bez empatie, se tak chovali dobrovolně. Pociťovali vnitřní potěšení? Zvrácenou rozkoš z možnosti vybít si vztek a uspokojit mindráky? Naplňovali nějaká svá utajovaná přání ničit?Bezbranné dítě - snadná kořist pro zbabělce. Učitelé zcela popřeli své povolání, Komenský se v hrobě obracel.

Naštěstí se našli i pedagogové z opačného břehu, takoví pomáhali. Nebo alespoň neubližovali.

Učitel tak moc šikanoval dívčinu z rodiny politického vězně, až ho kolegyně varovala: "Nech toho, anebo si hledej strom pro případ, že se to tu otočí." Soudruh se zalekl. Došlo mu, že v případě zhroucení režimu dopadne špatně. Holce dal pokoj.

Jinde zaznělo ve sborovně: "Liduška má už tak těžký život. Táta pryč, máma dře v JZD a nemá na ni čas. Podívejte se na boty, v nichž holka chodí, všimněte se, jak se obléká. Proč jí ztěžovat život? Budeme se ve škole mstít na dětech? Kolegové, prosím, nechte ji. Ona je křehká. Nebudeme přece jako Němci." Za takovou řeč mohlo následovat přeložení na vesnickou malotřídku.

Školní rok začíná

Božena měla ve třídě ještě před prázdninami dost přátel. Náhle vše jinak - nikdo s ní nechtěl zasednout do lavice, spolužáci už byli z domu poučení. Jedni pocházeli z kovaných komunistických rodin a rodiče je proti Boženě poštvali, mámy a tátové druhých sice byli fajn a režim rádi neměli, nicméně svým ratolestem vštípili: "Radši se s ní nestýkej, ať z toho nemáme polízanici."

Božena se jich vyptávala: "Proč se mnou nechceš být v lavici? Mluvit se mnou?" dozvěděla se:

"Táta říkal..."

"Máma zakázala..."

"Ani ostatní se s tebou nechtějí bavit, tak já taky ne..."

Nakonec ji posadili do lavice samotnou. Do první řady, aby ji měl na očích ředitel.

Kamarádi téměř nikde, chodila tedy jen tam, kde se k ní chovali přátelsky. Nevtírala se. Pro ni neexistovala žádná střední cesta. Buďto ji lidé brali, anebo ne, načež je obešla. Zejména první rok nesla odtažitost spolužáků velmi těžce. Na Boženu si zasedlo i několik učitelů, zejména těch se stranickou knížkou, našli se i bezpartijní snažící se zavděčit řediteli. Často proti Boženě ponoukali spolužáky. Ti ze stupínku i ti z lavic jí zasadili hluboké rány.

Zneuctila jsi prezidenta Gottwalda!

Záhy po zahájení školy v září 1953 po sobě děti ve třídě o přestávce házely bačkorami. Božena stála u zdi, mířila k oknu a ránu nevyměřila. Bota vrazila do skla, to povolilo, a ... bylo zle. Hodně zle. Řediteli se incident hodil. Svolal všechny třídy do auly školy, postavil jedenáctiletou Boženu před ně a prohlásil temným hlasem: "Ona je dcerou nepřítele státu! Rozbíjí okna ve třídě, kam zavítal při své návštěvě váš první dělnický prezident Klement Gottwald! Zneuctila našeho drahého nedávno zesnulého prezidenta. Udělala to naschvál! Právě kvůli svému původu. Naši nepřátelé nikdy nespí!"

Božena se cítila zahanbená. Sama před stovkami žáků? Zlá slova vznášející se nad ní? Vyložená potupa, pranýř. Přitom nic neudělala úmyslně. Aby plánovaně vysklila okno s cílem znectít prezidenta? Nesmysl. Soudruzi však na podobné pitomosti ve svých hlavách přicházeli často, protivníky viděli všude. Bylo by to k smíchu, kdyby se jednalo o děj fabulovaného filmu.

Prorežimní kantoři neskrývali potěšení nad ponížením Boženy. Jeden se neudržel a vykřikl: "Potrestat ji! Přísně! Taková podlost!" Slušní pedagogové s Boženou mlčky soucítili, avšak nezastali se jí. Někteří měli před důchodem. Strana se mstí rychle, proč riskovat přeřazení či vyhazov? Ublížili by si, kdyby připomněli pravdu: "Vždyť je to pouhá dětská lotrovina." Božena je chápala, nezlobila se na ně.

Průšvihy a boje

Božena, poučena výsledkem metání papuče směrem k oknu, příště při školní válce cílila od okna směrem ke dveřím. Coby munici použila houbu. Okno sice zůstalo na rozdíl od minula zachováno, avšak v okamžiku vymrštění houby vstoupila do dveří nečekaně maminka spolužáka. Houba jí přistála na blůze. A pozor! Smůla omotávající se kolem Boženy se zase radostně zašklebila. Ta paní v blůze - žádná obyčejná maminka, která by zahudrovala, a nic víc. Ve dveřích stála matka - komunistka. Dokonce nikoli řadová, nýbrž soudružka obzvlášť aktivní a mstivá. Rázem se změnila v bohyni pomsty, bez odkladu rázovala k řediteli a z Boženy udělala případ.

Ředitel se ocitl opět na koni a rozkatil se: "Naschvál trefila zasloužilou soudružku, dlouholetou členku KSČ. Důkaz, že děti ničitelů lidově demokratické společnosti jsou stejně nepoučitelné jako jejich otcové!" Té své blábolivé frázi věřil. Ach Boženo, zase průšvih. V pohádce o Popelce zaznělo: "Mlha přede mnou, mlha za mnou." Kdybys tak tohle kouzlo mohla používat i ty. Ale ne, nenacházela ses v pohádce. U tebe ve škole platilo: Průšvih za mnou, průšvih přede mnou. A pak další a další. Před kopím, které na tebe mířilo, jsi úniku neměla.

Jiný konflikt s ředitelem: Božena nebyla pionýrkou, nicméně jí přikázali stát s pionýry čestnou stráž u pomníku Gottwalda na výročí jeho smrti. Odmítla, protože Gottwald neudělil milost jejímu příbuznému, tomu na smrt odsouzenému za distribuci falešných potravinových lístků rodinám vězňů. V hlavě jí znělo: "Přece nebudu panáčkovat vrahovi!" Navenek pochopitelně nic takového nezaznělo. Toliko oznámila: "Nepřijdu tam." Dohra? Křik, vyhrožování, ředitelská důtka. Dvanáctiletá holka se vzepřela, pro ředitele šok. Soudruzi a soudružky byli zvyklí na bázeň a servilitu ostatních, a tady se nedá holka?

Boje a průšvihy

Ředitel našel i další záminky k trestání Boženy. Jakmile se někdo ze spolužáků (nebylo jich málo) otřel o jejího tátu, třeba slovy "jsi dcera kriminálníka", okamžitě dostal pár facek. Když se bránil, Božena ho zmlátila. Pro ni žádný problém, měla páru. Doma vyrůstala se třemi kluky - bratrem a dvěma staršími bratranci. Často se hašteřili a denně spolu přátelsky zápasili, kdo koho položí na lopatky. Měla cvik, spolužáci neměli šanci.

Přepraní chlapci si z proher příliš nedělali. Pak si ale jeden z nich, obzvlášť velká sketa a donašeč v jednom, stěžoval rodičům, velkým komunistům: "Božena mě zbila." Místo aby mu jednu přidali za neschopnost ubránit se holce, vletěli na ředitele a trvali na exemplárním potrestání. Následovala dvojka z mravů zdůvodněná slovy: "Bije děti komunistů, nenecháme bít děti komunistů dítětem třídního nepřítele." (Kdyby tloukla potomky nekomunistů, to by mu nevadilo.) Jindy slízla za stejný prohřešek třídní či ředitelskou důtku.

Onen ksindlík si nedal pokoj a opět se o Boženina tátu otřel. A bác! Už ji měl! Už ležel! Už si na něj Božena klekla a mydlila ho! Spolužáci se shlukli kolem, většina z nich byla za ztrestání toho lumpa vděčná. Nikdo ho neměl rád. Zvonění? Kdo by takovou maličkost vnímal. Božena určitě ne, byla příliš zaujatá výkonem trestu. Najednou nad nimi stojí učitel, naštěstí její příznivec: "Božko, co to zas děláš?" Hned po škole zaběhl za mámou do obchodu. Vstoupil, šeptal: "Ježišmarja, Božena zase zmlátila toho donašeče. Domluvte jí! Nic tím nezmění, bude mít potíže."

Božena po deváté třídě jména spolužáků vymazala, protože od nich zažila tolik ústrků. I po desetiletích jí jejich chování připadalo škaredé. Ano, našli se i slušní jedinci, nicméně i ti ustoupili do mlhy halící minulost. Člověk na ošklivé doby nevzpomíná. Přirozená obrana mysli.

Střípky ze školy

Ze školy v Boženě zůstal tento obraz: ideologicky zabarvené nástěnky se srpy, kladivy a hesly oslavujícími SSSR, obrazy Gottwalda, Stalina a Lenina, obrázky úderníků, pásma angažovaných básní a písní proložených projevy o socialismu a hnilobném kapitalismu. Také nudné výklady při vyučování o politice KSČ a SSSR jako vzoru. To bylo samé sovětský, sovětský, sovětský a ještě jednou sovětský, přičemž od táty věděla, že SSSR je daleko za námi. Žraly ji otravné besedy s partyzány. Někteří mohli být skutečnými hrdiny, mnohdy se však jednalo o stranické vyžírky, které s partyzány neměly nic společného. Všechny tyhle aktivity brala útrpně. Uchem tam, uchem ven. Nic v ní nezůstalo, režimem pohrdala.

Dne 5. března 1953 zemřel Stalin, pár dní po něm, 14. března, i Gottwald. Doma u Boženy pro ně neplakali, naopak. O mrtvých jen dobře? To neplatí pro diktátory a zločince typu Stalina, Gottwalda, Hitlera a jim podobným. Muklové v lágrech se radovali. V Leopoldově koukali vězni ven z cely. Zahlédli, jak bachaři vztyčují černou vlajku, dozorci začali nosit černou pásku na rukávu. Pak jim chodbař, vězeň roznášející jídlo, vysvětlil: "Stalin chcípnul." Pro vězně nepředstavitelné potěšení. Za pár dní smutek skončí, vlajka jde dolů. Uplynuly tři čtyři dny, a hele: na stožáru opět černá vlajka. Opět chodbař vysvětluje: "Gottwald chcípnul." Druhé zadostiučinění pro mukly v pár dnech - odešli hlavní strůjci teroru.

Po celém Československu se za Gottwalda i Stalina konaly piety. Z rádia se linuly smuteční melodie a projevy, trapné básně literátů. Ideově zarputilí soudruzi i mnozí nesoudruzi považovali smrt Stalina za neštěstí pro celý svět, pro mezinárodní dělnické hnutí a myšlenku komunismu, pro socialismus. Despota Gottwald se krčil ve stínu diktátora Stalina. Smrt sovětského samovládce byla pro SSSR požehnáním, v doběhu času díky tomu pustili z gulagů miliony vězňů. U nás však muklové seděli dál.

Smuteční shromáždění nadešlo i v Boženině škole. Pár kantorů s vymytými mozky opravdově štkalo, některé děti prodchnuté z domova komunistickou vírou se k nim připojily. Další dospělí zaslzeli naoko, aby se zavděčili řediteli. Oči jiných zůstaly suché, nicméně se alespoň tvářili vážně. Což Božena neuměla. Každý na ní poznal, co si myslí a jak se nudí. Však jí také absenci pohnutí vytkli.

Na základní škole neučili výhradně kantoři straně oddaní, postupně však začali převažovat. Někteří středního či staršího věku se dobrovolně překabátili, k nim se připojili mladí učitelé, již řádně po stranicku vzdělaní. Ředitel - zažraný komunista, kariérista, primitiv, prevít na lidi a naprostý nevzdělanec. Zvládl jen pět tříd obecné školy, přesto šéfoval. V padesátých letech častý stav. Tehdy (později to bylo o něco lepší) šlo výrazně více než o vzdělání o vlastnictví legitimace KSČ a angažovanost ve straně, o docházení do schůzí, o sledování žáků a pedagogů, o psaní ideových článků a špendlíkování nástěnek, obíhání třídně neuvědomělých lidí a jejich lámání do schůzí, o nucení k vyšším výkonům na pracovišti apod. Pak se kariéra otevřela. Děti i solidní kantoři měli ředitele za zakomplexovaného hlupáka. Také se lživě prohlašoval za partyzána. Na konci války naskočil kilometr před městem na ruský tank, načež s vojáky slavně přidrnčel na náměstí. Mával vlajkou a přisvojil si hrdinství.