Anotace knihy "Bolest přetrvává a cesta nekončí" 

Kniha "Bolest přetrvává a cesta nekončí"

s podtitulem "Nesmazatelný otisk v podvědomí národa"

(anotace + ukázky)

Publikace vznikala v letech 2018 až 2021. Navazuje na předchozí tituly "Nezhojené rány národa" (2012) a "Jizvy zůstávají" (2018).

Kniha (stejně jako její předchůdkyně) uceleně zobrazuje téma rodin a dětí politických vězňů uvězněných v padesátých letech i mukly samotné. Téma přesahuje i do obecnějších rovin, je zde zobrazena řada hlubších zamyšlení a souvislostí, také psychologických okolností v celé košatosti života, nechybí širší poučení. Časová linka zabíhá až do dnešní doby.

• Text neztvárňuje pouze vnější dějové prvky života a vnějších fakta, nýbrž i vnitřní svět; dostává se hluboko pod viditelný povrch a do citlivých niterných rovin osobních vztahů
• Všechny tři publikace zachycují výkřik bolesti, kterou nesli a dodnes nesou aktéři dění.

Předmluvu knize věnovali herec Milan Kňažko (jeho otec odseděl v padesátých letech 7 let) a historik Petr Blažek.

• Z předmluvy Petra Blažka: Autor se s velkým porozuměním dotýká vnitřních světů pamětníků a popisuje jejich ostrakizaci, kterou zažívali desítky let. Jeho knihy jsou v ostrém rozporu se snahou části společnosti nalakovat komunistický režim na růžovo a jeho represivní podstatu označit za okrajovou. Přestože jejich autor není profesním historikem, představují jeho knihy svou nadčasovostí a myšlenkovou hloubkou významné dílo, které nelze při bádání o zkušenosti politických vězňů a jejich rodin opomenout
• Z předmluvy Milana Kňažka: Nikdy nesmieme zabudnúť na 40 rokov budovania socializmu. Poznačilo nás to všetkých na niekoľko generácií. Dnes si myslíme, že všetko zlé je už za nami. Myslia si to najmä mladí ľudia, ktorí toto obdobie poznajú len z rozprávania. Sloboda im pripadá ako samozrejmosť, prirodzenosť, čosi ako vzduch, ktorý dýchame. Cenu slobody pozná len ten, kto zažil neslobodu, komu prívod vzduchu privreli. Každý "izmus" sa vyznačuje atmosférou strachu, pokrytectvom, demagógiou, lžou, intrigami a nezaslúženým zvýhodňovaním loajálnych. Musíme sa naučiť poznávať príznaky "izmov" a demaskovať ich už v zárodku. Musíme ich ovládnuť skôr ako ony ovládnu nás.

Rodiny muklů zůstaly po roce 1990 do značné míry opomíjeným rozměrem komunistické persekuce. Dostalo se jim zcela okrajové pozornosti v porovnání s mukly. Přitom i děti a ženy vězňů byly nepochybně režimem těžce postiženy. (To platí i pro další členy rodin.) A bylo jich mnohokrát více než vězňů. Celkově statisíce osob.

• Knihy zaplnily (není to nadsázka) "bílé" místo na mapě minulosti českého prostoru. Nebýt jich, téma rodin a tedy i hrdinství "obyčejných" lidí by nebylo v celé šíři a hloubce zachováno pro budoucí generace. Mnoho mých vypravěčů z řad dětí muklů je již po smrti (o muklech ani nemluvě).
• Prosadit téma rodin muklů je těžké. Pro ty odborníky, kteří nemají "sociální přesah", jde o téma nepatřící k bádání o minulosti. Pro organizace, které se zabývají padesátými léty, jde o téma neatraktivní v porovnání s příběhy muklů, tedy s příběhy nabitými ději a dobrodružstvím (více vysvětleno v příloze "C").

V knize "Bolest přetrvává a cesta nekončí" je obsažena i polemika s názory u nás v současnosti silně šířenými, totiž že minulý režim nebyl až tak zlý a byl legitimní. Polemika se odehrává literární formou s postavou jménem Mlžilka, jejíž předobraz existuje (viz příloha "D", "F", "I").

V knize naleznete mj. tato témata:

-   Míra zasažení nitra členů rodin, kterým byl ukraden blízký člověk; zobrazení dopadu na rodiny.

-   Jak nesly děti zmizení otce, návštěvy v lágrech, otcův návrat; peripetie ve škole atd.

-   Životní pouť dětí nelze oddělit od dospělých. Kniha proto sleduje i peripetie matek, otců, příbuzných.

-   Črt zobrazení reálií lágrů.

-   Otázky návratu (vrací jiný muž k jiné ženě, změna chodu domácnosti a osobního života).

-   Otázky těžkého vrůstání muklů do běžného života po návratu.

-   Zamyšlení nad donašeči, nad odpovědností jednotlivců a systému, nad důvody spolupráce části společnosti s režimem, postoj muklů a jejich rodin k roku 1968, k Chartě 77 a antichartě.

-   Režim se na dětech vězňů podepsal celoživotně; v různé míře stále prožívají minulý bol, někteří ten bol dokonce s přibývajícím věkem prožívají víc než dříve.

-   Transgenerační přenos. Vazba tématu k současnosti, postoj aktérů k současnosti. Atd., atd.

Za knihami stojí přes 150 rozhovorů s mukly a jejich dětmi, příbuznými, blízkými. Na knihách jsem pracoval (včetně širokých publicistických výstupů) 18 let, nasčítaně 9 let čisté práce. Téma jsem zpracovával v letech 2004 až 2022 na své triko bez institucionálního a finančního krytí (oslovené organizace o spolupráci nestály).

Jedním z důvodů mého zájmu o téma je rodová minulost. Užší rod (bratři Trägerovi, msgre. Bohumil Stašek) i širší rod (kardinál Josef Beran) byl spojen v různé míře s odporem a odbojem za 1. a 2. světové války i po únoru 1948.

Vydání knih jsem řešil sponzorsky, proto se vždy několik set kusů ocitlo ve školách, ve sdělovacích prostředcích a v rodinách muklů.

Součástí anotace jsou úryvky z knihy.

Z desítek publicistických příspěvků týkajících se "Nezhojených ran" a "Jizev" vybírám devět odkazů: rozhlas, rozhlas, rozhlas, rozhlas, hlídací pes, hlídací pes, seznam, Lib.deník, HN

_________________________________________________________

Úryvky z knihy 

A) Věnování knize

B) Výňatek z Intermezza - v mých vypravěčích nic nekončí

C) Výňatek z úvodu - rodiny, opomíjený rozměr komunistické perzekuce

D) Výňatek z kap. 22 - polemika s Mlžilkou

E) Výňatek z kap. 1 - táta chybí

F) Výňatek z Úvodu - polemika s Mlžilkou

G) Výňatek z kap. 18 - táta a děti

H) Výňatek z kap. 33 - prošla se ctí

I) Výňatek z Úvodu - další polemika s Mlžilkou

A) Věnování knize

Knihu věnuji všem, kteří byli v letech 2004 až 2021 mými průvodci při zobrazování nelehké doby po roce 1948. Každý z nich se stal kamínkem ve stavbě této knihy, někteří z nich i dvou minulých knihvěnovaných rodinám politických vězňů a vězňům samým. Mnozí z mých vypravěčů byli v roce 1948 ještě dětmi. Tak rádi by se tenkrát na svět koukali bezstarostnýma očima. Místo toho byli režimem vhozeni do ledového proudu plného vírů a peřejí. "Plav, anebo se utop!" jim znělo nad hlavou, když je řeka života unášela do neznáma. Soudruzi neznali smilování.

B) Výňatek z Intermezza

V mých vypravěčích nic nekončí

Své vypravěče znám dlouhá léta, jednu z dcer muklů již čtrnáct let. Stárnou. Stárnou a já vidím, že na některé z nich prožitky z dávné minulosti působí intenzivněji než dříve. S věkem se totiž odkryly hlubší a nevyléčené roviny narušující vnitřní smír. Stačí pak málo: připomínka dřívějších časů v televizi, zdravotní trable, otřes v rodině, náhlé zavlnění nitra při probliknutí temných vzpomínek. V ten okamžik je doba, kdy je režim devastoval, dožene a bolestivě uchopí i přes propast šedesáti, sedmdesáti let. Dohání je i noční můry, ztrácí půdu pod nohama.

V nich nic nekončí.

Bolest neokorala, bolest přetrvává, ochranný závoj není k mání...

C) Výňatek z Úvodu

Rodiny, opomíjený rozměr komunistické perzekuce

Na rodiny historie obecně zapomíná. Rodiny muklů, rodiny vojáků nevrátivších se z války a dalších.

Pro média a organizace zobrazující minulost je totiž snadnější popsat příběhy vojáků z druhé světové války a osudy odbojářů proti nacismu a komunismu. Válečná vřava, zatýkání a výslechy gestapáky a estébáky, monstrprocesy, prostředí věznic a lágrů a šachet, útěky, bestialita bachařů. Jde o silné momenty plné spádu a napětí. Hrdinství, štěstí a smůla, odvaha, vynalézavost a pevné nervy. Zájem posluchače, diváka a čtenáře zajištěn, komerční rovina vyřešena. Niterné roviny vypravěč a tazatel obvykle opomíjejí. Ten s mikrofonem se neoptá, zpovídaný citlivé téma sám nenakousne. Kde není otázek, není odpovědí. A chybí jim čas. Na opravdu hlubokou sondu nestačí dvě hodiny, případně dvakrát dvě hodiny posezení. Však vím, jak těžko jsem ze svých aktérů nejosobnější události dostával. To nejcennější často zaznělo až po třetím, čtvrtém, sedmém setkání. S několika svými vypravěči jsem se setkával řadu let. Anebo se pozdě večer ozval telefon. Z něj se na mě draly další informace, které se mému protějšku vynořily v mysli a v podvědomí v doběhu po našem setkání. Někdy šlo jen o obyčejné drobnosti. I za ně jsem byl rád, protože na všedních maličkostech lze mnohdy běžnému člověku ukázat zlovolnost režimu spíše než cestou uceleného vysvětlování.

Vedle toho ženy a rodiny hrdinů.

Jejich cesta svou atraktivitou silně pokulhává za story "chlapáků". V případě rodin jde (na první pohled) jen o zdánlivě obyčejný život. Žádný střih za střihem, žádné napětí a překvapení v každém odstavci, záběru. Místo dobrodružství pouze vnitřní drama:

Rozvést se či ne, když StB vydírá? Jak se porovnat s pohledem na dítě šikanované ve škole a tesknící po tátovi?

Jak odolat ústrkům v práci? Jak ustát návštěvu v lágru a pohled na zdevastovaného manžela, syna, tátu?

Jak den za dnem přečkat tupou realitu a chudobu, strach z budoucnosti, donášení domovnice?

Co dělat, když má muž před sebou patnáct let a poblíž ženy se objeví někdo třetí, který jí nabídne budoucnost?

A když se muž vrací a soužití vyloženě drhne, co pak?

Jak se deset let útlaku rodiny promítne za další tři desetiletí ve stáří?

Jde o samé niterné, chcete-li, nejniternější záležitosti a myšlenky, občas o pocity domnělého selhání. S takovým materiálem se pracuje daleko hůř, vyloženě lopotně, než s dějem prostoupeným příběhy z muklovského a vojenského prostředí, které lze díky poutavosti uchopit snadněji a svižně. I proto (a nejen proto) zůstaly rodiny opomenuty.

Zahodíme jednu rovinu pohromy, tedy úděl příbuzných muklů, protože se v jejich příběhu neskrývá vzrušující prvek? Protože se jejich story hůř prodá? Poněvadž nemáme natolik vytříbenou sociální vnímavost, abychom zahrnuli rodiny do zobrazení totality?

K událostem ztvárňovaným na půdorysu "mukl-voják-atraktivní vnější drama" patří i půdorys "rodina-děti-neatraktivní komorní drama". Potkal jsem jedince, kteří dokonce tvrdili, že rodiny příliš nestrádaly, a proč se o ně vlastně zajímat, když muži prožívali mnohem větší trýzeň. Mysleli si to, pohříchu, i někteří muklové. Jiní vězni naštěstí byli opačného názoru a věděli, že devastace se dotkla obou stran.

D) Výňatek z kap. 22 - "Zbavit se černého puntíku?" - polemika s Mlžilkou

Mlžilka a rehabilitace trochu jinak

Božena se očištění táty dočkala až po roce 1990. Onen soudce z roku 1970 v té době jistě stále zasedal a rozplétal případy, nikdo ho nevyhodil. Nová doba totiž nikoho nelikvidovala, a už vůbec ne podle not používaných komunisty po roce 1948. Tvé rodiče, Mlžilko, nikdo po roce 1990 tvrdě nepranýřoval za jejich angažmá pro komunistický režim. Což je v jejich případě jen a jenom dobře, protože oni, sice docela vysoko, netočili hlavními ozubenými koly nesvobody. Přesto se, i když nebyli souzeni ani morálně, "rehabilitace" dočkali. Ty sama se o to staráš tím, jak do podvědomí společnosti vtíráš tezi "o nic nešlo, moderna sem, moderna tam, v SSSR měli hudební skupiny, občané režim legitimizovali, zapomeňte".

Tak to na světě chodí.

Jeden se ničím neproviní ani náznakem, přesto ho diktatura semele, načež mu společnosti po letech odmítne dát satisfakci.

Zatímco druhý, který tu diktaturu podporuje a spoluvytváří, není po skončení té pochmurné éry morálně zpochybněn, a dokonce tu totalitu, a tedy i jeho, někdo rozostří, neřku-li omluví.

Mlžilko, už jsem tu myšlenku v knize tu a tam zdůrazňoval, nyní ještě jednou:

Nic nemám proti tvým rodičům, za otce a matky nejsme odpovědní.

Avšak když se podíváš do nejhlubší roviny svého nitra ... nenacházíš v podvědomí potřebu rodiče omluvit za jejich spolupráci s režimem? Nejde náhodou o tak silné nutkání, že kvůli tomu, abys tátu a mámu vyvinila, jsi ochotná zlehčováním minulé doby napomáhat ke svrhnutí celé naší země do propasti zapomnění? Za tuto otázku se přiměřeně omlouvám, ale musel jsem ji položit. Muklů a jejich potomků jsem se v některých případech poptával na mnohem citlivější témata.

E) Výňatek z kap. 1 - "Božena, 11 let, seznamte se"

Příliš mladá na příliš velký ranec naložený režimem

Táta, táta, táta. Chybí. Ještě před pár měsíci tu byl, staral se o živobytí, vytvářel dětem krásné prostředí a miloval je. I jiným lidem pomáhal, celkově uznávaná autorita. Ale už tu není.

Není! To ti komunisti. Sebrali ho jako tolik jiných lidí v okolí. Božena o nich ví.

Táta opravdu chybí. ... Tak moc chybí. ... A není komu se svěřit. ... Leda tak vyplakat se na půdě. Jako před týdnem, také před dvěma týdny, před měsícem i dřív. Pláč, dětský pláč po tátovi a nad nešťastnou, zmořenou mámou, nad zdrcenou babičkou, tátovou maminkou. Dětský pláč.

Mlžilko, ty se svou obstarožní ohranou deskou, jíž jsem věnoval část úvodu! Když tak ráda vykresluješ režim v takřka příznivých barvách a pěješ, jak se měli průměrní lidé docela dobře - našla bys trochu místa i pro pláč Boženy? A pro pláč tisíců a tisíců, desetitisíců jiných dětí? Půda jednoho starého domu, která stále existuje, by ti mohla vyprávět. Ona pamatuje! Pláč a celá ta holčičí bolest jsou tam uloženy v trámech a ve zdivu komína, do jehož tělesa pár let po zatčení táty estébáci narafičili vysílačku. To aby Boženinu mámu dostali do kriminálu. Mlžilko, paměť této půdy a dalších podkroví, také sklepů, altánů a koutů zahrad, kam se děti uchylovaly, je mnohem lepší než tvoje. Můžeš ty poslední věty brát jako výtku nikoli ode mě, ale od těch, kteří prožili peklo v době, když soudruzi vzkvétali a šedá většina si hleděla svého.

F) Výňatek z Úvodu - polemika s Mlžilkou 

Ta stará ohraná deska

Tahle mámivá písnička "nebylo vše špatně",

ta matoucí balada "občané uzavřeli konsensus",

ta šálivá píseň halící drtivé dopady KSČ do kouřové clony,

ten lživý song mělnící velké zločiny na menší nepravosti, jež pak relativizuje a překrucuje,

tahle klamná melodie vábící nás do prostoru zapomnění nabývá na síle.

Vnímám ty tóny jako šlágr plný prázdných slov vytrubovaný starou ohranou deskou. Stará ohraná deska Mlžilka, tak ji v knize poeticky a smířlivě jmenuji. Mohl bych ji pojmenovat i Mámivka-akademička. Božena a další z muklovských kruhů ji považují za Zločinku.

Mlžilko!

Ty, se svou matoucí odrhovačkou, co kdybys notovala jinak? Co třeba takto:

"Měla jsem se dobře a proplouvala, kličkovala. Nebyla jsem hrdinkou, což neznamená, že jsem byla zbabělá a špatná a spolupachatelka zločinů KSČ. Vždyť jsem tehdy byla ještě mladá. Ani mí rodiče, komunisti z vyšších nomenklaturních pater, kteří díky tomu žili v blahobytu, asi vyloženými spolupachateli nebyli. Prostě jsem já (a nejen já) za té rudé éry žila, jak jsem žila, jinak jsem neuměla a nechtěla. Tolik z nás se podvolilo bez odporu komunistům, dříve i nacistům, tolik z nás v různé formě více či méně přisluhovalo. Dnes už jsem si vědoma, že v té samé době, kdy já jsem vzkvétala, se druzí měli špatně, i vyloženě strašlivě zle. Třeba jako Božena a její rodiče. Což jsem neviděla a nechtěla vidět, protože, teď toliko opakuji, jsem byla mladá a nikdo mi o existenci Božen, Aniček, Jarynů a Jiříků neřekl. To na ně bych měla myslet víc než na sebe a na zástupy tvrdící muziku režimu. Nebudu éru KSČ obhajovat a zlehčovat, nebudu žonglovat se slovy konsensus, občané souhlasili. Nepřeji si, aby se zločiny KSČ rozplizly v zastřené minulosti."

Mlžilko, už jsem to psal výše: to, že občané neprotestovali, režim neospravedlnilo. Nyní ještě doplňuji: jak mohli odporovat, když na ně komunisti poštvali estébáky, donašeče a politruky? Když pronásledovali odpůrce a týrali je i za normalizace? Když za režimem stály Lidové milice, armáda a později i okupační vojska? Kdo by se vydal mimo prostor předurčený mu vrchností (rýpej se v zahrádce, šplhej si po skalách, lep si modely letadel, choď si na koncerty, dřep u televize u Chalupářů, šup do trabantu a honem na Rujánu do NDR, opij se na mejdanu v práci) a například kritizoval KSČ a poměry, mapoval brutalitu padesátých let, založil nějakou stranu, popřípadě občanskou iniciativu ukazující na nešvary, kdo by se i jen slovně veřejně vymezoval proti režimu, drtivě tisknoucí pařáty StB by ho zachytily a přirdousily. Takový režim lze právem nazvat totalitním i za doby normalizace. Mlčení se často odvozovalo od strachu a zmíněné pistole u spánku. Lze pochopit každého, kdo se cítí ohrožen a sklopí zrak z bázně, pak zaleze domů, aby nepocítil bič na svých zádech. Uznávám, někdo se nedovtípil, že je nesvobodný, popřípadě to chápal, avšak netrápilo ho to. Což však neznamená, že byl komunistický režim v pořádku. I křeček v teráriu si zvykne na nesvobodu.

G) Výňatek z kap. 18 - "Táta a děti; vše dohnat nelze"

Oloupeni o dětství svých dcer a synů

Mukl se vrací. Amnestie. Svobodný vzduch měl dýchat až za pět či sedm let. Neřešil v předstihu, co bude pak. To se potká s ženou a dětmi a uvidí se.

Děti. ... Kolik jim je? Třináct? Patnáct? Sedmnáct? Dvacet? Jaképak děti! Leccos s nimi ještě zažije, avšak celé jejich dětství je pro něj nevratně ztraceno. Už nikdy nespatří jejich nadšení při prvním vysvědčení, unikly mu společné hodiny nad školním sešitem. Nebude si s nimi hrát a číst pohádky, žádné spolu strávené prázdniny plné dobrodružství a her, žádné stavění modelů letadel ani povídání. Pokud jsou starší, nezavítá do jejich tanečních. Nebude svědkem jejich osobnostního vývoje a přerodu v mladé lidi. Rostly bez něj, žil bez nich. V lágru promrhaná léta nelze dohnat. Podobné prozření mohlo leckoho krutě zabolet, ztráta byla větší, než uměl v lágru domyslet, a to tím spíše, pokud na něj potomek hleděl ostražitě.

Mlžilko, mukl a děti. ... Jedna z rovin, o niž jsi pravděpodobně nezavadila. Jedna z rovin, která píše známku (a není hezká) do žákovské knížky režimu. Ta známka má větší důležitost než hodnocení od občanů žijících tehdy své spořádané životy. Mlžilko, pokus se vžít se do dramatu otců, kterým režim uzmul kromě svobody i spolužití s dětmi. Je namístě opět zdůraznit, že leckdo z nich nesl ztrátu rodiny a dětí hůře než ztrátu svobody. Sebrat někomu děti, už to samo o sobě je těžký zločin.

H) Výňatek z kap. 33 - "Prošla se ctí. A ti druzí?"

Prošla se ctí

Nesvobodná doba vždy stvoří ty se ctí i ty druhé. Druzí na ty první pohlíží neradi, ti první jim totiž připomínají jejich selhání. Jen mistr dokáže obejmout oba.

Božena se ctí prošla.

Jako královna bystrého myšlení a břitkého slova, která obratně vládne kopím, se se soudruhy vůbec nemazala. V komunikaci i odvaze je převyšovala. Odměřená, neústupná. Nic si nenechala líbit. Pro společnost byla darem, majákem, který mohl svým svitem velkoryse ukázat směr tomu, kdo se nechtěl zaprodat.

Kdyby u nás komunisti nevládli, odolnost by se u Boženy zřejmě tolik neprojevila. Nebyl by totiž důvod. Patřila k těm, kteří zůstanou jako skála až poté, co okolnosti způsobí erozi u ostatních. Kdyby takových osobností existovalo víc, režim by nebyl tak tuhý a omezený.

Tedy - prošla se ctí. A ti druzí? Ať si odpovědí sami za sebe.

Prošli se ctí ti druzí?

I další moji vypravěči si zachovali hrdost: Anička, obě Helenky, Jiřík a Jaruška s Jituškou, Pavlínka, Ota, Alfons, Milena, Anežka, Věrka a Lucinka, Roman a další.

Mlžilko, nyní se optám. Nikoli jízlivě, ale smutně. Dost smutně. Prošli se ctí a sebeúctou ti druzí, tedy tví vypravěči?

Ti tví, kteří, což stále vyzvedáváš, režim legitimizovali tím, jak s ním nesoupeřili a podvolili se? Nepochybně je namístě znovu připomenout: jinak to nedovedli, vím, naprosto v pořádku, souhlasím. Není každý odvážlivec, což ho nijak nesnižuje. Avšak při vší úctě k nim, nejsou ani zdaleka všichni opravdovou solí národa. Božena, ta tou skutečnou solí je. I Jaryn a jejich máma a táta a další z mnou zpovídaných.

Ke společenství patří ti první i ti druzí. Dva v jednom. Každý má své místo a svou roli.

Mlžilko, ačkoli se snažím ty tvé upřímně chápat a neodsuzuji je, moje otázka platí:

Udrželi si i oni sebeúctu? Prošli i oni se ctí? 

I) Výňatek z Úvodu - další polemika s Mlžilkou

Mlžilko, jaká vlajka se třepotá v tvém srdci?

My, kteří jsme přišli do doby klidnější, máme právo se v životě smát. Nemá smysl se trýznit tím, že dřív bylo zle. Nicméně - měli bychom znát tehdejší reálie. To abychom se jednou nemuseli stydět, že jsme lehkomyslně přijali do svého srdce vlajku hrůzy a vraždění, na níž ulpěla krev, vlajku tupé normalizace, vlajku, jež vlála nad komunistickým Československem.

Ty, Mlžilko, jsi už tehdejší prapor ve svém srdci porozvinula, mám obavu. Budiž, tvá věc. Leč ty se snažíš mámit i jiné. Necháváš tu fangli třepotat v duších svých studentů, budoucích učitelů a historiků. Děsím se, když domyslím, jakou časovanou bombu skrze ně do této země vkládáš. Mnozí z nich pak budou mlžilkovštinu zpívat další desetiletí ve svém profesním životě a leckdo z nich ty tóny bude až do důchodu vtírat do svých studentů. Tvá deska tudíž bude znít i v budoucnu a bude mást národ, překreslovat dřívějšek. KSČ bude pohlazena, KSČ bude omluvena, éra KSČ bude zamlžena. Vítězství KSČ! Zeptal bych se: když u tebe studentíci dělají zkoušku z tématu normalizace, musí mluvit po mlžilkovsku, aby prošli?

Ano, Božena tě má za Zločinku, pokus se její postoj k tobě pochopit. Já se snažím o smířlivější pohled. Avšak... Pokud tobě podobných, Mlžilko, bude víc než určité "X", budu se muset za svou zem hanbit? Stydět se, že mluvíme stejnou řečí? Že s vámi sdílím společný prostor? Že máme stejný pas? Stydět se, že se nad mou zemí třepotá společná zástava? Nevím.

Má, Mlžilko, tvé zjevení se v našem prostoru i nějaký hlubší význam? Opět - nevím.

Nicméně divit se tvé existenci nemohu, vždyť v této zemi žilo hodně přesvědčených komunistů. Nyní již umírají, ale jejich potomci pokračují dál. Z některých z nich se staly Mlžilky.

Mlžilko, cože to přitahuješ na svět?

Mlžilko, nemohu si pomoci. Tobě podobní (netvrdím, že přímo ty) znovu dříve či později přinesou (jedni neúmyslně a druzí plánovaně) na svět hrůzu.

Zase dojde na vraždění, mučení, pogromy.

Zase bude slunce hledět na ubrečené děti bez rodičů, na děti bez dětství.

Zase budou na zemi stydnout s vytřeštěnýma mrtvýma očima plnýma hrůzy těla ubitých kluků a holek, kteří chtěli tak málo: žít svůj všední dětský život. Naházeni jeden přes druhého coby němá výčitka všem, kteří jako Faust obcovali s ďáblem, budou spát věčným spánkem jen proto, že někdo jiný byl do sebe zahleděný narcis a sociopat, musel nutně vládnout a pustil zlo ze řetězu.

Zase budou řezníci v barvách různých ideologů a národovců pro zábavu anebo ze "svatého" národního či ideologického přesvědčení honit své odpůrce po lesích a střílet je, utloukat v mučírnách jako náckové a komunisti po uchopení moci.

Vyvraždit rodinu souseda anebo kosit anonymního nepřítele, plnit hromadné hroby mrtvolami posetými ranami se může někomu zdát bohulibé a povznášející. Lidská kruto-bytost tím naplňuje vyšší princip, že?