Kapitola 14 (zkrácená)
Kapitola 14
Jedenáctiletka - štěstí a boj
Základní škola končí
Rok 1956, osmá třída se chýlí ke konci. Božena by ráda na tříletou střední školu, jedenáctiletku.
Do roku 1953 byla povinná školní docházka devítiletá - pět let školy obecné, poté čtyři roky měšťanské. V roce 1953 vláda základní vzdělání zkrátila z devíti na osm let, zároveň zrušila čtyřletá gymnázia. Současně zavedla status jedenáctileté střední školy, přičemž poslední tři roky znamenaly získání vzdělání gymnaziálního typu. Pojem gymnázium režimu zaváněl buržoazií a první republikou, proto název jedenáctiletka. Zatímco dříve bylo potřeba k dosažení maturity třináct let, nyní pouze jedenáct.
O možnosti, zda pokračovat po osmé třídě dál anebo ne, rozhodovaly méně znalosti a nadání, více záviselo na politickém profilu rodičů. V mnoha případech se ke studiu dostaly děti stěží průměrné, které by jinak neměly šanci. Zatímco žáci inteligentní, avšak z kruhů dříve majetných, případně zaměřených proti režimu, a samozřejmě z rodin muklovských měli smůlu. Místo studia učňovské středisko, fabrika, kravín. KSČ mrhala lidským potenciálem.
Studijní výsledky Boženu opravňovaly ke vstupu na jedenáctiletku. Jenže v osmé třídě nezískala doporučení. Důvodem byl tátův kriminál a její války s ředitelem a dětmi soudruhů. Dobře tedy, závora na cestě života letí dolů.
Šťastné rozuzlení
V posledním srpnovém týdnu k Boženě a několika dalším holkám a klukům z politicky pochybných rodin přicupitalo štěstíčko. Za mámou radostně přiběhl profesor z jedenáctiletky, jeden z učitelských příznivců rodiny. "Otvíráme krom dvou prvních středoškolských tříd i třetí, céčko, aby si kantoři udrželi plné úvazky. Máme tudíž volná místa, dcera může nastoupit." S úsměškem ještě dodal: "Vedení školy plánuje céčko zaměřit na zemědělství, studenti budou muset často chodit pomáhat do JZD. Prý aby se buržoazní děcka naučila pracovat na poli. Ale to nevadí, podstatné je vzdělání."
Protože třídu "C" navštěvovalo hodně žáků, jejichž rodiče se potkali s perzekucemi, studovalo se Boženě příjemně. Tři roky tam byly hezké. Ve třídě se sešla s holčinou, jejíž tatínek také rubal uran v Jáchymově, potom se ocitl v Leopoldově. Odseděl jedenáct let, byl zapojený v odbojové skupině Světlana rozšiřující ilegální tiskoviny a ukrývající osoby na útěku.
Třída "C" na poli nepracovala víc než běžné třídy. Komunisté, aby se včas sklidilo, posílali na brigády celé školy.
Třídně inteligenční test
Na konci prvního ročníku se ukázalo, že áčko a béčko má průměr prospěchu téměř 3, zatímco céčko 1,5. V prvních dvou třídách se totiž ocitli mladíci a slečny prokádrovaní, avšak nevalných schopností. Mnozí z nich se v učivu vyloženě topili. Pokud někdo inteligencí nedisponuje, zázrak se nestane. Ve třetí třídě se sešli jedinci vzdělaných rodičů, oplývající schopnostmi a pracovitostí. Hlavně si studií vážili.
Straníci nevědomky provedli třídně inteligenční test, v němž s převahou zvítězili potomci třídních nepřátel.
Ředitel na poradě rozhodl: "Není možné, aby naši odpůrci byli lepší. Studenty z áčka, béčka a céčka proházíme." Jak rozhodli, tak učinili. Stranický úkol splněn, průměry tříd "A", "B", "C" srovnány, třídní spravedlnosti bylo učiněno zadost a KSČ opět posunula společnost o krůček blíž ke komunismu.
Kantoři
V posledních třech ročnících jedenáctiletky vyučovali většinou prvorepublikoví učitelé, žádné prorežimní rychlokvašky. Ohromní lidsky i profesně. Znali a uznávali Boženina otce, neslyšela od nich tudíž s výjimkou jednoho kantora a jedné kantorky ani náznakem narážky na sebe a tátu.
První z těch dvou, ruštinář a matematik, učil i logiku. Nekriticky měl rád Rusy a komunisty, i do předmětu logika uměl dostat fráze o Sovětském svazu a socialismu. Také zabrousil na Pavlovovy reflexy: "Když se psovi dá nažrat a vždy se mu rozsvítí světlo, postupně bude slintat okamžitě po rozsvícení, i když do misky nic nedostane." Pak se obrátil na Boženu: "Když cítí člověk citrón, tak se mu svírá v ústech, že?" Božena odpověděla: "Mně se nic nesvírá." (Provokovala ho.)V jeho očích tím popřela I. P. Pavlova, strašlivě se zlobil. Šel po každém žákovi, který se nedíval nadšeně na SSSR. Navíc ji neměl rád.
Božena a spolužáci na jaře utekli z ruštiny a vydali se shánět májku. Ruštinář tehdy prosadil pár třídních důtek, májku nechal strhnout a všechny nařkl z buržoazních zvyků. Boženu obvinil ze zorganizování akce. Rád se chlubil, že byl partyzánem. Lhal. Bylo to s ním úplně stejné jako s ředitelem základní školy. I ruštinář na konci války, když už Němci odtáhli pryč, hupsnul kousek před prvními domy na ruský tank, načež město slavně osvobodil.
Češtinářka; záměna Boha za KSČ
Hodně divně se projevovala češtinářka. Původně chodila pravidelně a často do kostela, čišelo z ní až fanatické náboženské založení. Nikdy nežila s mužem. Před padesátkou se provdala za ortodoxního komunistu. A hle, co se stalo: odhodila dřívější víru a vzplanula pro KSČ. Přesně podle přísloví "poturčenec horší Turčína" se z ní stala kovaná bojovná stranička. Stahovala pak Krista z kříže stejně horlivě, jako se k němu předtím přepjatě modlila.
Rychle a snadno vyměnila Boha za jinou nejvyšší instanci.
Že by ji Bůh zklamal? Měla snad dříve pocit, že když bude žít "v Bohu", on jí za odměnu splní všechny její představy, požadavky? Nebo si Boha dokonce natolik nárokovala, že mu vzkazovala "já svůj díl vykonala, teď je řada na Tobě"? A on nic? Pořád ne a ne splnit její prosby? Tak ho za trest škrtla ze svého života a našla si náhradu v podobě srpu, kladiva, sovětské pěticípé hvězdy a rudé barvy?
Věděla podvědomě, že příklonem ke KSČ slouží zlu? A aby se ve svých očích očistila, ztotožnila ideologii stínu se svým nitrem tak dokonale, až přestala vnímat zlo jako zlo? A v okamžiku, kdy prohlásila zlo dobrem, musela začít jednat tvrdě s těmi, kdo její "dobro" odmítali a nenechali se vést její "správnou" cestou?
Ať tak či tak, stala se nejen soudružkou, ale soudružkou ničitelkou. Do hlav studentů tloukla ideologii, k Boženě a dalším podobným podezřelým studentům se chovala vyloženě zle. Božena: "Tehdy jsem v životě poprvé zírala, jak se dospělý člověk za krátkou dobu naprosto přepóluje. Že se proti mně v páté třídě v mžiku obrátili spolužáci, to se dá pochopit. Bylo jim jedenáct, rodiče jim to přikázali, naváděli je učitelé. Ale ona byla věkem zralá!"
Zmařená přihláška na nástavbu
V posledním ročníku Božena uvažovala o vysoké škole, ale dobrovolně ji zavrhla. Se svým rodovým zázemím neměla šanci. Bavila ji chemie, proto si podala přihlášku na dvouletou nástavbu - obor laborantka. Záhy ji předvolala komise. Božena vstupuje, za stoly trůní dva tři komunisti z města, pár vojáků z posádky, dva pedagogové a její hodný třídní profesor. Předsedá Boženin starý nepřítel - ředitel ze základní školy, ten s pěti třídami. Atmosféra studená, napjatá. Třídní se plaše usmívá, je poznat, že čeká potíže. Božena před tím ansámblem stojí jako obžalovaná.
A už letí vzduchem jako švihnutí bičem otázka:
"Proč jste si podala přihlášku na nástavbu?" Božena nechápavě kouká: "A proč ne?"
"Protože je to drzost!" ... "Drzost? Jak? Proč? Chci studovat, prospěch na to mám."
"Nepřerušujte nás! Vy a studovat? Taková opovážlivost! Být laborantem je odpovědná funkce. Dcera takového otce, jako je ten váš, může jen škodit dělnické třídě!"
Boženě bylo sedmnáct, režimem otlučená, žádná puťka. Soudruzi? Těch se nebojí. Jestli si chtějí hrát na soud, tak bez ní. Rezolutně se ohradila: "Tátu sem netahejte. A jak můžu škodit dělnické třídě? Nemám v povaze škodit."
Ředitel odsekl, už jí tykal: "Dcera takového otce nemůže nic než škodit všem! Nejenom dělnické třídě, ale všem! Známe tě! Tvůj vztah k našemu lidově demokratickému zřízení je všem jasný!"
Božena se mlčky otáčí a odchází. Bez pozdravu. Na hrubý pytel hrubá záplata. Dost je tím zaskočila.
Vykřikovali za ní: "Ještě jsme neskončili!" V kázání chtěli pokračovat.
Božena si dodala odvahu, pootočila hlavu a chladně konstatovala: "Ale já skončila."
Soudruzi civěli, taková opovážlivost. Nečekali odpor, vždyť se jim podlézavě klaní i dospělí, a nyní si mají nechat líbit takovou troufalou řeč od vzdorovité studentky?
Ředitel okamžitě navrhl: "Nepustíme ji k maturitě." Další se připojili. Dva staří profesoři však oponovali a zaručili se za ni. Situace byla vypjatá, nicméně maturitu jí nakonec nezakázali. Snad byli mnozí natolik překvapení její razantností a odhodláním, že před ní mimoděk couvli. Leckdy mohli jedinci ukázat soudruhům názor a nemít z toho vyloženě malér. Ale ano, jinde by jí zkoušku dospělosti zatrhli. Třídní profesor vletěl k mámě do knihkupectví: "Zase má Boženka problém, zas ta její pusa. Snad to dobře dopadne. Hlavně aby jí nezmařili maturitu. Domluvte jí, ať už dál neprovokuje."
Výsledek zákazu nástavby? Po ukončení školy musela nastoupit do fabriky, kde se pachtila s těžkými plechy. Práce, se kterou měli co dělat i chlapi.
Maturita
Při maturitě v roce 1959 si Božena vytáhla otázku "literatura třicátých let". V poslední větě pronesla: "K významným spisovatelům třicátých let patřil Karel Čapek." Jeho dílo znala velmi dobře, koneckonců byla dcerou knihkupce a četba ji zajímala. Sotva jméno vyřkla, češtinářka, ona bývalá zanícená katolička změněná nyní v zapálenou soudružku, se rozzlobila. Čapka totiž soudruzi nenáviděli; označili ho za buržoazního spisovatele, vadila jim i jeho spolupráce s Masarykem, symbolem demokracie a vzniku Československa. Kvůli výroku Boženy nechala svolat schůzi a navrhla, aby jí maturitu nedali. Vykřikovala: "Propaguje Čapka, sama je z buržoazní rodiny, o Gottwaldovi nenapsala pořádný referát. Musí být potrestána!" Ona byla skutečně fanatičkou, ničit osudy jí připadlo jako svaté poslání. Ve středověku měla inkvizice barvu černou, nyní barvu rudou.
Ostatní si naštěstí zachovali slušnost a nepřipustili bezpráví. Aby dala češtinářka pokoj, navrhli snížit známku z jedničky na dvojku. Po přemlouvání souhlasila. Za pět let ji Božena potkala na třídním srazu a naprosto ji přehlížela. Ta dáma pro ni neexistovala.
Příklad z maturity mojí matky. V písemné práci v roce 1952 napsala: "Kdykoli se Německo sjednotilo, znamenalo to ohrožení pro Čechy a ostatní národy." Tahle docela nevinná, dějinami prověřená věta znamenala pěkný malér. SSSR tehdy prosazoval spojení východní a západní zóny Německa, nejlépe pod taktovkou komunistů. Textu si všiml předseda maturitní komise a prohlásil: "Takové pomýlení! Taková provokace! Maturitu jí nesmíme dát, a pokud, tak žádná vysoká škola."
Tenhle soudruh, bdící nad ideovou čistotou žáků, nepůsobil na škole, do komise ho jmenoval obvodní výbor KSČ. Kvůli jeho výhrůžce přišla k ústní maturitě i ředitelka gymnázia, ač v komisi nezasedala. To aby omezila vliv předsedy. Kdykoli ten nenávistník odbočil k tématu, které nebylo předmětem otázky a jímž chtěl zkoušenou potopit, namítla: "Vaše otázka nesouvisí se zadáním, nepřipouštím ji." Hodně riskovala, však o její vzpurnosti podal hlášení. Nicméně účelu ředitelka dosáhla, maturita dokončena.
Tím věc neutichla. Straník požadoval, aby škola neodeslala přihlášku na vysokou školu. Což ředitelka ignorovala. Poslal tedy sám za sebe na danou fakultu svůj přípis, kde varoval před přijetím ideově špatné studentky. Protože se ředitelka o jeho kroku dozvěděla a znala se s jedním profesorem oné fakulty, vtiskla mé matce do ruky dopis: "Neotvírejte obálku, běžte za profesorem Jílkem a řekněte, že jdete ode mě. Dopis mu předejte." Profesor pročetl list, pokýval hlavou a postaral se, aby o přijetí rozhodly výsledky písemek, nikoli politické záležitosti.
Kdyby ten protiva od maturit věděl, že otec mé matky, tedy můj děda, zorganizoval v osmačtyřicátém útěk pár lidí přes Šumavu na západ, určitě by se vzteky pominul. Děda patřil na uran a mou matku měli "vylejt" z gymnázia nejpozději v devětačtyřicátém, žádná maturita! Krom toho se děda zúčastnil odboje proti Němcům, a to na nesprávné straně. Nepatřil totiž ke komunistům, ale k národním socialistům. Polovinu muklů, s nimiž jsem hovořil osobně anebo o nichž mi vyprávěli jejich potomci, zavřeli za méně, než čeho se dopustil děda. Nemohli mít, hoši komunističtí, oči všude. Naštěstí! Tímto hlásím naší dnešní slovutné KSČ přejmenované mazaně na KSČM a vedené jednou synem estébáckého řezníka, pak zase agentem StB, zločin mého dědečka, který naprosto schvaluji.