Kapitoly 21 + 22 (zkrácené)
Kapitola 21 a kapitola 22
Zbavit se černého puntíku?
Navždy s černým puntíkem
V úvodu vysvětluji, že v knize literární cestou polemizuji s postavou nazvanou Mlžilka. Ta v knize zastupuje větev historiků a dalších, kteří masivní zlo minulého režimu rádi rozdrolují na docela neškodný písek na pláži zalité sluncem a omývané drobným příbojem. Laskavý pohled na KSČ vtírají i svým studentům, budoucím historikům a učitelům historie. Zde zazní část z polemiky s Mlžilkou.
Pokus o rehabilitaci v roce 1968
Po zmírnění poměrů v roce 1968 žádal Boženin táta o očištění svého jména.
Znovunabytí vážnosti před zákonem se táta nedočkal, příliš brzy zemřel. Božena v únoru 1970, zrovna čekala miminko, zavítala i s mámou do Brna na Krajský soud, kde tátu v roce 1954 odsoudili. Chtěly, aby se tátovo ospravedlnění naplnilo alespoň po jeho smrti. Pro obě dvě důležitá mise, pravda je pravda, čest je čest. Přijal je jakýsi morousovitý soudce a výhrůžně udeřil: "Jestli na požadavku budete trvat, tak teprve uvidíte!" Máma tenkrát Boženu přesvědčila o stáhnutí žádosti. Proč v těhotenství riskovat zbytečné rozrušení a útoky StB?
Mlžilko, co ten soudce?
Mlžilko, Ten soudce... Nomenklaturní komunista, který kopal za zločinný systém. Už jsi o takových, Mlžilko, něco na svou omletou desku nahrála? A o tom, co je to nomenklatura? Že kdo do ní pronikl, tomu KSČ vždy přihrála lukrativní post?
Pustil se do nich ten soudce legitimně? Tví obyčejní lidé, kteří podle tebe, Mlžilko, legitimizovali systém tím, že neodporovali a chjodili k volbám,, ho k tomu oprávnili?
Nebo soudce můžeme označit slovy "necitelný zaprodanec, neštítící se navážet se hrubě do postarší dámy a těhotné mladé ženy"? Anebo zaslouží slova "lump a zločinec budující totalitu"?
Nemohl promluvit potichu a pokorně? Třeba takto: "Ženský, proboha, co po mně chcete? Copak nevíte, v čem žijeme? Nemáte šanci, jen s tím budete mít malér. Nemůžu vám pomoci, nikdo vám nepomůže, nechte toho radši, jinak se na vás pověsí jinačí..." Jenže proč by někdo z kovaných straníků projevil soucit a pochopení, že? Soudruzi nahoře, v ruce karabáč, dole plebs, který má mlčet.
Věděl ten člověk, že komunisti napáchali kupu zla? (Kdo jiný než právník by měl být v obraze, kde svítí světlo a kudy se plíží tma?) Hrál s KSČ hru kvůli kariéře a penězům? Anebo straně naprosto věřil? Přesvědčen o správnosti komunistického teroru? Snaha oblomit ho byla od samého začátku zbytečná.
Mlžilka a rehabilitace trochu jinak
Božena se očištění táty dočkala až po roce 1990. Onen soudce z roku 1970 v té době jistě stále zasedal a rozplétal případy, nikdo ho nevyhodil. Nová doba totiž nikoho nelikvidovala, a už vůbec ne podle not používaných komunisty po roce 1948. Tvé rodiče, Mlžilko, nikdo po roce 1990 tvrdě nepranýřoval za jejich velké angažmá pro komunistický režim. Což je v jejich případě jen a jenom dobře, protože oni, sice docela vysoko, netočili hlavními ozubenými koly nesvobody. Přesto se, i když nebyli souzeni ani morálně, "rehabilitace" dočkali. Ty sama se o to staráš tím, jak do podvědomí společnosti vtíráš tezi, že tehdy, za komunistů, to zas tak zlé nebylo, že státní socialismus sovětského typu není dějinnou odchylkou, nýbrž součástí vývoje západní moderny, že v SSSR i na západě měli hudební skupiny, tedy o co jde, že naši občané režim legitimizovali tím, jak mu neodporovali a chodili k volbám. Tím vším všechny vybízíš k zapomenutí na zločinnost.
Tak to na světě chodí.
Jeden se ničím neproviní ani náznakem, třeba jako táta Boženy, přesto ho diktatura semele, načež mu společnost i po letech odmítne dát satisfakci.
Zatímco druhý, který tu diktaturu podporuje a spoluvytváří, není po skončení té pochmurné éry morálně zpochybněn, a dokonce tu totalitu, a tedy i jeho, někdo rozostří, neřku-li omluví.
Mlžilko, už jsem tu myšlenku v knize tu a tam zdůrazňoval, nyní ještě jednou:
Nic nemám proti tvým rodičům, za otce a matky nejsme odpovědní.
Avšak když se podíváš do nejhlubší roviny svého nitra ... nenacházíš v podvědomí potřebu rodiče omluvit za jejich spolupráci s režimem? Nejde náhodou o tak silné nutkání, že kvůli tomu, abys tátu a mámu vyvinila, jsi ochotná zlehčováním minulé doby napomáhat ke svrhnutí celé naší země do propasti zapomnění? Za tuto otázku se přiměřeně omlouvám, ale musel jsem ji položit. Muklů a jejich potomků jsem se v některých případech poptával na mnohem citlivější témata.
Obhajoba matek a otců zapojených výše v KSČ
Kamarádka dcery mukla vyčítavě prohlásila: "Proč tvrdíš, že jste za komunistů pořádně nebydleli? Vystěhovali vás, dobře, ale kdo chtěl, mohl bydlet. Stačilo vstoupit do družstva anebo zažádat na národním výboru a pak už to šlo rychle. My problém neměli." Paní nejenže netušila, jak to chodilo ve skutečnosti, byla hluchá i k argumentům: "Vždyť se pleteš! Tak to nebylo! V družstvu jsem čekala přes dvacet let, než jsme se nastěhovali. Do té doby jsme sídlili v sedmi ve třech průchozích místnostech, z nich jedna malinká. Koupelnu a WC jsme měli společné s vedlejším bytem, kde žily další čtyři osoby. Představ si jedenáct lidí na jednu koupelnu a jeden záchod! Soudruzi přiklepli raz dva bydlení tomu, o koho stáli. Když chtěli umístit straníka do Prahy, stěhoval se okamžitě, zatímco Pražák utřel pusu. Komunisti měli výhodu, dělníci taky. Tvoje rodina zamířila do Prahy s dekretem v ruce, protože oba tví rodiče se v KSČ pohybovali docela nahoře. Tvého tátu zde usadili na dobrým fleku, nás ale zatratili." Kamarádka, místo aby vzala fakta na vědomí, dlouhosáhle obhajovala členství svých rodičů v KSČ i členství své, vehementně stála na svém scestném prohlášení "kdo chtěl, byt získal".
Známá dcery z muklovské rodiny žasla: "Proč jsi vlastně nevystudovala někdy později? Neříkej mi, že ti to KSČ zakázala. Kdo chtěl, studoval. Mí rodiče vstupem nepochybili." Nevnímala slova z druhé strany: "Oni mě k přijímačkám nepustili. Večerně jsem si po deseti letech udělala střední, s dvěma malými dětmi horor. Hlásila jsem se na vysokou, nicméně mi sdělili: 'Ani náhodou, střední vám musí stačit, nepřátele nebudeme protěžovat.' Ty ses na studia prodrala protekčně díky tátovi, však se v KSČ pěkně oháněl. A pak jsi školou sotva prolezla, a to až po jeho zásahu."
Další dcera soudruhů se podivovala: "Proč si stěžuješ, že jsi nemohla vyjet ani do NDR? Vždyť to není pravda! Kdokoli mohl do NDR vycestovat. Nebo si dát žádost o devizák a dostat se na západ. Proč mluvíš proti komunistům? Vždyť za nich bylo dobře." Ona byla na západě často, tatínek komunista zařídil. Nechtěla slyšet odpověď: "Nedali mi pas jako tolika z nás dětí muklů, dokonce ani výjezdní doložku do toho pitomého NDR." Vyjet volně do NDR a ostatních komunistických zemí, jako bylo Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko, se smělo jen v některých údobích. Do Polska bylo možné vycestovat přechodně jen na pozvání. Na západ byla pro většinu občanů Československa cesta zarubaná. Smělo se tam pouze s cestovní kanceláří (pokud výjezd jedinci nezakázalo pasové oddělení), popřípadě soukromě na devizový příslib (příděl valut; bylo nutné žádat, nárok neexistoval). Pokud chtěla jet celá rodina, obvykle nepustili všechny, aby si pojistili návrat těch vycestovavších. A do SSSR? Jen s cestovkou nebo na výměnné pobyty, případně na pozvání, ovšem jen po předem schválené trase. Po vlastní ose nikoli - pro individuální turistiku byl uzavřený.
Děti svého otce a matku ctí, proto všechny ty tři dámy své rodiče pětadvacet let po pádu komunistů obhajobou režimu pokrytecky očišťovaly. Asi se jinak chovat nemohly, na to jim chyběl duchovní rozměr. Neuměly zvolit upřímnost a objektivnost.
Mlžilko, ještě k cestování
Dcera mukla, Anežka, působila coby zootechnička na státním statku. Vyhrála soutěž o nejlepšího pracovníka a s tím spojený letecký zájezd do Rumunska. Jenže neměla pas, o ten žádala marně už před léty. Když zavítala na pasové oddělení, aby jí na vycestování do Rumunska vystavili alespoň výjezdní doložku, když tedy pas nelze, kroutili se. Vysvětlovala jim: "Mám kvůli chovu krav povolený vstup do vojenského újezdu. Tam smím, a do Rumunska ne?" Důstojník podmračeně prohodil: "Pozor, ať o tu práci nepřijdete!" Nakonec se jí podařilo doložku usmlouvat. Ale pozor! Protože režim byl paranoidní, tak jí dokument nedali do ruky. Dva policisté lejstro osobně přivezli do Prahy na letiště a tam předali. Tím paranoia neskončila. Do haly nesměla sama, doprovázeli ji přes pasovou a celní kontrolu. Nechali ji též podrobit detailní ponižující fyzické prohlídce přesně v tom duchu, jako zažil její táta v lágru při filcungu. Prostě a jednoduše ji fyzicky ohmatávali, musela se svléknout do naha. Teprve poté ji odvedli k letadlu.
Mám nutkavou otázku na Mlžilku a dalšídcery a syny z rodin komunistů. Aniž útočím na vaše rodiče - vaše maminky také podstupovaly ponižující fyzickou, až intimní prohlídku při cestě ven? Nakukovali jim do zadnice? A otázka číslo dvě: co by mohla dcera mukla napáchat v Rumunsku, že ji režim musel takovým způsobem zostudit? Pokuste se do ní vcítit: jdete letištěm pod dozorem policistů. Přistupujete k celní a pasové kontrole, uniformovaní úředníci na vás pohlížejí s podezřením. Pak kráčíte k letadlu, vlevo hlídač, vpravo hlídač. Pasažéři čekající na to samé letadlo na vás zvědavě civí.
Anežka Česká
Tahle Anežka, důkladně profilcovaná na Ruzyni, se na svou druhou zahraniční cestu vydala začátkem listopadu 1989. Směřovala se synem do Říma na kanonizaci Anežky České (12. listopadu 1989 v předvečer pádu KSČ), jel s nimi v autobuse i kardinál Vlk. I tehdy ji čekal ponižující filcung. Sice už bez svléknutí, ale důkladné ohmatání se konalo.
Režim skřípl před cestou Anežčina syna. Měl přijít po skončení výuky na gymnáziu k mámě do práce. Objevil se však mnohem později, než měl v plánu, což Anežka neřešila. Zdržel se asi s kamarády. Anežka: "Přilítl o tři hodiny později, naprosto zelenej, bledej. Zvracel. Už po chodbě, pak na toaletě. Musela jsem uklízet. Třásl se, byla jsem přesvědčená, že je nemocný. Ale ne. To StB. Vyzvedli ho ve škole a někam odvezli, ani netušil kam. Jeli docela dlouho, uzavřeným autem bez výhledu. Zacházeli s ním jako se zločincem. Šestnáct mu bylo. U nich si ho vzali do parády a masírovali ho. Útočili: 'Víš, co je tvoje máma? Víš, co je zač? Všechno nám budeš hlásit, všechno si napíšeš. Až se vrátíš z Říma, vyzvedneme si tě zas a podáš zprávu.' Zpracovávali ho několik hodin. Celý zdeptaný se mě ptal, co má dělat, zda má do té Itálie vůbec jet. Už k nim na výslech nechtěl."
Anežka syna dlouho, hodně dlouho uklidňovala. (Ona byla a je darem pro celou svou i širší rodinu.) Vštěpovala mu: "Až se tě zeptaj, kdo tam byl a co říkal, ty odpovíš, že ses celou dobu modlil a nikoho si nepamatuješ. Budou se ptát pořád do kola, to oni umí. Znova je ujistíš: ,Já nevím, já jsem se tak soustředil na modlitbu.' A pak jim řekni: 'Modlil jsem se za vás, abyste nepřišli do pekla.' Sotva jsem vyřkla 'abyste nepřišli do pekla', začal se kluk smát a vše z něj spadlo. Trénovali jsme celou dobu do odjezdu otázky a odpovědi."
Mlžilko, psal se podzim 1989, komunisti měli padnout za pár dní. A soudruzi estébáci z toho docela fajn režimu, jak se nám v současnosti podsouvá, si hrdinně podají kluka takovým způsobem kvůli nadcházející cestě do Říma?
Přísní otcové?
Mlžilko, zahlédl jsem někde text - jsi pod ním, tuším, podepsaná ještě s další tvou souputnicí. Píše se tam, že estébáci (myslí se v době normalizace) nepůsobí jako odporná monstra, nýbrž spíše jako přísní otcové, autoritativně dohlížející na své děti; pohled na zaměstnance dnešních bezpečnostních agentur by prý rozhodně nahnal více hrůzy. Nazvat je přísnými otci ... to už je příliš. Vždyť oni i za normalizace ničili lidské osudy, strašili, způsobovali nespavost a žaludeční vředy, špiclovali, nutili vydíráním jiné k donášení, rozvraceli životy, dokázali i mlátit, rozhánět nepovolené koncerty. Přísní otcové? Kdepak! Lotři a ničitelé, ničemové! Budou někdy Němci komentovat gestapáky tak jako ty, Mlžilko, estébáky?
Ti estébáčtí hoši, kteří skřípli syna Anežky, to také byli přísní otcové? Za nic nemohou? Jen konali svou práci? A co NKVD, Gestapo, řezníci Pol Pota a Mao-ce-tunga? Také konali jen svou práci? Též jen přísní otcové? Kdyby je lidičky na slovo poslouchali, byli by to dokonce možná hodní otcové? A Gottwald, Zápotocký, Stalin, Trockij, Bucharin, Zinovjev, Kameněv. Také jen konali svou práci? Opět obyčejní přísní otcové? A Stalinovi pochopové popravující v Katyni polské důstojníky? To byli jací otcové? A také nebyli odpovědní?