Kapitola 2 (zkrácená)

Kapitola 2

Zatčení

Skauting

Boženin táta působil ve skautingu. Docela vysoko - ve funkci okresního velitele a zástupce oblastního velitele. Velitelský slib mu v roce 1937 podepisoval, rok před svou smrtí, Antonín Benjamin Svojsík. Ten u nás vroce 1911 skauting zakládal. Znali se velmi dobře.

Komunisté v roce 1950 skautskou organizaci Junák zrušili, jak jinak. V Junákovi totiž přetrvávaly demokratické ostrůvky odmítající se poddat. Zároveň byl Junák připomínkou prvorepublikové minulosti a nevzešel z komunistických kořenů. Junáka za války v roce 1940 zakázali i nacisti - různé totalitní režimy používají podobné metody.

Útěk?

Protože se táta pohyboval vysoko v hierarchii skautu a měl vynikající pověst v místě bydliště, protože patřil ke střední třídě a vědělo se o jeho odtažitém postoji ke KSČ, protože jeho rodina vlastnila dříve obchod a knihařství, než je v roce 1948 vyvlastnili, varovali ho přátelé hned po převratu před zatčením: "Emigruj, budeš mít problémy." Ze zahraničí mu posílali vzkazy: "Cestu ven zařídíme, máme převaděče."

Za sebe se táta úniku přes šumavskou divočinu se nebál, coby trénovaný skaut se cítil v přírodě jako doma. Štrapáci přes hory by zvládla i žena. Ale co děti? Šestiletá Božena, čtyřletý Jaryn? Táta si uměl představit útrapy rodiny s malými dětmi v lesích Šumavy. Hory a tma, slatě, lesy a houštiny, chlad a déšť, bloudění, únava. A pohraničníci! Režimem prověření a navnadění na střelbu. Kdyby na ně narazili, raději nedomýšlet konce.

Hlavním důvodem setrvání doma však byla jeho matka a invalidní sestra. Nechtěl je opustit.

Estébáci krouží

Přehoupl se rok 1948 a 1949, táta stále doma.

Píše se rok padesátý, jedenapadesátý, pro tátu si pořád nepřišli. Že by soudruzi zapomněli? Nebezpečí ještě nepominulo, táta si tu skutečnost moc dobře uvědomoval. Stejně tak chápal, že optimální čas k úniku už vypršel. Od osmačtyřicátého se situace na hranicích měsíc za měsícem přiostřovala: více pohraničníků, více ostražitých udavačů bydlících poblíž hraničního pásma.

Nadešel rok 1952, doma vše při starém.

V kalendáři svítí číslo 1953, pořád klid. Hranice v tu dobu sevřel plot pod napětím 3 000 až 6 000 voltů. I kdyby se táta nyní rozhodl pro západní Evropu, bylo pozdě.

A co víc, s jarem se tátova karta obrací. Jednoho dne svěřuje ženě: "Sledují mě, už pár týdnů. Nevím, co to znamená. Pokud se nevrátím z práce anebo služební cesty, je to jasné. Mají mě, nepočítej s mým návratem a okamžitě znič skautské materiály."

Slídění trvalo přes čtvrt roku.

Sledovat a vyčkávat, takový postup estébáci občas volili, pokud věděli, že dotyčný v ničem nejede a jde o to ho zatknout kvůli jeho původu, názorům apod. Sledovat, ať se škvaří. A kdyby ho přece jen při nějaké protirežimní činnosti přistihli, tím lépe.

Pokud zamýšlela StB zatknout někoho, kdo byl známý a ve svém okolí oblíbený, a nechtěla rozbouřit veřejné mínění, provedla zákrok nenápadně. Třeba jako v případě sedláka z Polabí. Menším rolníkům půjčoval stroje, dovolil jim opožděnou platbu, pomáhal i radou. Ctili ho dokonce i ti, kdo měli být podle komunistické ideologie jeho třídními nepřáteli. Vědělo se též o jeho dovednosti spravovat automobily. Právě toho estébáci využili. V neděli po mši k němu přikročil jakýsi civil a zkroušeným hlasem prosil: "Porouchalo se mi auto, stojím za rohem. Prosím, pomozte." Sedlák měl dobré srdce. Sotva přišel k vozu, ze slušného pána se stal důstojník StB. On a další tři náhle se objevivší chlapi na něj skočili, vrazili ho do tatraplánu, a adié, svobodo.

Zatčení

Táta svému osudu neunikl, kalná voda komunistické zlovůle se nad ním zavřela 19. srpna 1953. Bylo mu čtyřicet.

Nesebrali ho doma ani v práci, báli se rozruchu. Předvolali si ho proto na vojenskou zprávu. Věděli, že do centra Brna popojede kousek vlakem, počkali si na něj před nádražím. Sotva vyšel z budovy, stačilo pár chvil a už se vezl s želízky na rukou mezi dvěma gorilami autem do vyšetřovací vazby.

Bázeň mámy

Jakmile se Boženina máma dozvěděla o čmuchalech, pocítila tíseň. Do myšlenek začal vstupovat strach. Mnohdy se mimoděk zkoumavě zadívala z okna, zda neuvidí něco zneklidňujícího.

Aby se nebála!

Ví o vyhazovech ze škol, z práce.

O vystěhovávání, zabavování majetku.

O nahánění zemědělců do JZD.

Vnímá nenávistnou propagandu v novinách, rozhlase. I hysterické výlevy proti tzv. třídním nepřátelům, proti západní Evropě, proti USA, jakož i lživá hesla o vzkvétajícím mírumilovném socialismu, o spravedlivé společnosti a SSSR coby našem vzoru.

Má v živé paměti procesy, šibenice, desetiletí rozdávaných trestů.

V hlavě jí zní texty petic, v nichž "lid" požadoval nejvyšší tresty. Jedni, ti zfanatizovaní, podepisovali z přesvědčení, druzí s pocitem hnusu a z bázně o svou svobodu a práci. KSČ se pak na petice odvolávala: "Lid si přál..." Soudruzi tím naznačovali, že nebýt petic, nebyly by popravy. Jenže tak to není. Petice vznikaly na objednávku z vyšších pater KSČ a z hlav místních třídní mstou posedlých komunistů. Straníci z nižších pater moc dobře věděli, co se od nich nahoře očekává; ani nepotřebovali instrukce - petice spatřila světlo světa raz dva. Další byli natolik omámeni režimní propagandou, že pamflet sepsali, plni "spravedlivého" rozhořčení, bez příkazu.

Máma také moc dobře ví o udávání.

Tedy ještě jednou: aby se nebála!

Pálení dokumentů

Dobře tedy. Táta neznámo kde, instrukce o zničení skautských materiálů jsou jasné. Je potřeba konat. Není čas na žal a lítost, situace mámu nesmí ochromit.

Příkaz táty zlikvidovat skautské dokumenty se může zdát zbytečně opatrný. Vždyť dříve byl Junák povolen, v papírech se neskrývalo nic protistátního, žádné tajné skautování neexistovalo, tak o co jde?

Ale tak tomu není.

Zničení všeho mohlo zachránit pár lidem svobodu. Kdyby estébáci objevili cokoli, co zobrazovalo dřívější činnost jednotlivých členů Junáka, mohli vyčíst z podkladů, kdo se stavěl proti KSČ, kdo byl v Junáku hodně aktivní. Pokud by se rozhodli poté jednotlivce zatknout, rychle by si daný člověk uvědomil, kolik detailů jeho života StB vyšťárala. Což by ho znejistělo. Co na tom, že by ty podrobnosti nedokazovaly žádnou vinu? Avšak tváří v tvář pochmurnému estébákovi by každé zaváhání hrálo proti vyšetřovanému. Zeptali by se třeba: "Na schůzi v roce 1947 jste vyjádřil obavu ze síly KSČ. Stojí to v zápisu ze schůze. Co nám k tomu řeknete?" Vyjádřit obavu z něčí síly není nic protizákonného, pro komunisty to však mohl být důvod k útoku. Anebo by se "nevinně" optali: "Našli jsme fotografie. Tady. Jste na nich s budoucími emigranty. To jste se s nimi přátelil?" Opět nic protizákonného. Ovšem pro StB záminka ke skřípnutí člověka. Táta Boženy přesně věděl, proč musí všechny záznamy pryč.

Naštěstí po tátově zatčení nenásledovala okamžitá domovní prohlídka, jinak by se skautské písemnosti k StB dostaly. Estébáci přišli až skoro za čtrnáct dní, nepochopitelná chyba.

Božena a Jaryn byli onoho osudného dne 19. srpna 1953 na prázdninách na Vysočině, vrátili se den poté. Máma dceři pošeptala: "Tátu zatkli. Jsi skautka, je ti jedenáct, víš, co to je čest a mlčenlivost. Je potřeba něco skartovat, abychom uchránily jiné skauty." Jaryna vynechala, bylo mu teprve devět.

Nejlepší bylo vše spálit. Jenže byl srpen! Kouř v komíně na konci prázdnin? Divné. Policie by se dopídila. Naštěstí sousedé věděli, že v rodině často vyvařují prádlo. Máma rozhodla: "V prádelně hodíme do kotle utěrky a ručníky. Zatopíme pod kotlem, já budu ke dřevu přihazovat i papíry. Venku pak prádlo rozvěsíme, ať všichni vidí."

Prohlídka

StB vpadla na domovní prohlídku necelé dva týdny od zatčení táty, to už archiv dávno vyletěl komínem. Ze zákroku StB si Božena podrobnosti příliš nevybavuje. Přihartusili se, jak se tak často stávalo, v noci. Vyházeli všechny z postelí a probrali celý byt, celý dům, sklep, půdu. Prolistovali knížky, i ty dětské, hrabali se v hračkách a skříních, smejčili pod slamníky. Božena a Jaryn stáli vyděšeně v koutě, maminka je objímala. Božena: "Celý život jsem si nesla z jejich konání pocit ponurosti a mrazu, zděšení. Úzkost v duši. V hlavě mi drnčely všechny varovné signály. Dodnes vidím vystrašené oči mámy a babičky. Navždy se do mě vepsalo zlo vyzařující z těch pohůnků KSČ. I jejich pláště a zlé hlasy. Jako by neměli obličeje, jako by to ani nebyly lidské bytosti. Ráno při vstávání mě pronásledovalo něco nepopsatelně tísnivého."

Estébáci uměli mnohem brutálnější prohlídky. Božena nebyla jako jiné děti svědkem rozražených dveří a ran padajících do tváře matky, křiku na nemocnou babičku. Neviděla pistoli v ruce důstojníka, ani s ní neklepal hromotluk a nekřičel na ni: "Kde má táta schované dokumenty?!" Nevláčel ji estébák za vlasy po bytě a neřval na ni: "Ty zmetku, ty lůzo, zatočíme i s tebou!" Nezažila páčení zadní stěny knihovny a skříní, nerozřezávali slamníky, nikdo jí nerozlamoval hračky. Nikdo nevysypal tři pytle brambor ani se nevrtal v uhlí ve sklepě. Nekradli přímo v bytě jejich majetek. Nebyla u scény, když estébáci přinutili ženu v osmém měsíci několik hodin stát. Kdyby začala rodit, kdo ví, zda by zavolali lékaře. Možná by ji nechali bez pomoci. "Ať si chcípne," takový byl jejich slovník. Nedržela za ruku, jako jiná vnučka, starého nemohoucího dědu, který seděl za války pět let a nyní se dívá, jak mu odvlékají syna. Estébáci se nesnažili nenápadně podsunout do bytu pistoli anebo nějaké usvědčující materiály, aby je pak vítězoslavně "odhalili"; leckdo o této jejich praktice věděl a snažil se s nimi po bytě všude chodit, aby se tak nestalo. Máma, vytržená ze spánku, však nemohla mít oči všude. Kdyby něco chtěli nastražit, svedli by to.

Prohlídka nic nepřinesla

Podle příznivců minulých pořádků se většina lidí měla docela dobře. A tito zde popsaní? Ti ne. Pro obhájce režimu nejsou příliš viditelní, pouze pár mizerných mikrokosmů. Když se kácí, létají třísky, že? Tak to říkávali soudruzi. Kdyby ubíjeli jejich tátu, bolelo by ho to, i kdyby byl jen jeden jediný z deseti milionů.

Ten děda, jak ho vnučka držela za ruku - když hoši z StB nastolující třídní spravedlnost zmizeli, utrousil: "Kožené kabáty jako tito měli v jedenačtyřicátém i gestapáci."

Estébáci z bytu Boženiny rodiny odcházejí, nenašli nic.

Ani zbraně,

ani padělané doklady,

ani letáky,

ani dokumenty dokazující protistátní činnost,

žádné svitky filmů,

nic...

Prostě nic. Zůstal po nich děs v očích zúčastněných a rozházené věci. Mnoho povyku pro nic... Jenže tato divadelní hra od Shakespeara z roku 1599 byla komedií o lásce a intrikách. Žádné drama. Estébáci kupodivu neudělali šťáru u příbuzných bydlících v tom samém domě.