Kapitola 3 (zkrácená)

Kapitola 3

Kam oko dohlédne, represe

Zatýkání odbojářů a odpůrců KSČ

Tátu Boženy nezatkli za aktivní odboj, ani za získávání vojenských nebo národohospodářských materiálů určených pro západ, ani za kontakt s cizinou. Neshromažďoval zbraně k boji proti režimu. Žádné protistátní řeči na veřejnosti. Žádný tisk falešných potravinových lístků či dokladů, ani tisk a distribuce letáků. Žádná příprava útěku za hranice anebo organizování pomoci rodinám zatčených protivníků KSČ. Nepatřil ke kruhům vizionářů, kteří by diskutovali, co nastane po pádu režimu. Ničeho proti komunistům se nedopustil. Věděl o nich své, přál si konec jejich panování, nicméně nebyl jejich přímým protivníkem.

Zatýkání odvážlivců z války

V lágru se neocitl ani proto, že by se za války pustil do odboje proti Němcům. Takových se KSČ právem bála. Kdo projevil statečnost jednou, mohl by se vydat stejnou cestou podruhé, tentokrát proti soudruhům. Lepší se takových preventivně zbavit. Komunisté považovali za nespolehlivé i vojáky ze západní a východní fronty druhé světové války. Ti ze západu poznali důvěrně Británii a mohli být načichlí demokracií ještě víc než za první republiky před válkou, měli venku osobní vazby. Bojovat uměli a odvaha jim nechyběla - kriminál to vyřeší. A východní vojáci? Ti poznali hrozné poměry v SSSR, mnozí z nich prošli gulagem (sovětské otrocké pracovní tábory). Mohli by našincům vyprávět, jaký že je ten "náš vzor" tam na východě, který tolik opěvovala KSČ. Režimu byli vyloženě nebezpeční. Raději pryč s nimi - za mříže.

Pár slov ke gulagu: Dost Čechů utíkalo v březnu 1939 přes Polsko do Francie s cílem vstoupit do francouzské armády; očekávali válku a nechtěli zůstat stát stranou. Po vypuknutí bojů mezi Německem a Polskem na podzim 1939 se ti Češi, kteří v Polsku stále ještě dleli, přidali k Polákům. Po porážce se snažili uniknout na východ. Jenže východní část Polska zabral podle smlouvy s Hitlerem Stalin. Našinci tak padli do rukou sovětských komunistů - pro mnohé z nich jízdenka do gulagu.

Do východní zóny Polska směřovali i Rusíni, uprchlíci před Maďary. Maďaři v březnu 1939 jejich vlast, Podkarpatskou Rus, do té doby patřící k Československu, obsadili a vzali si na mušku rusínské vlastence. Ti se ocitli v nezáviděníhodné situaci: Maďar je chce vsadit do želez, není kam se obrátit. Na Slovensko? Slovenský štát by je asi vydal zpět do rukou Budapešti. Odejít do Česka? Tam se roztahuje Němec. A přes Slovensko by neprošli. Nějak se prodrat do Česka a odtamtud utéci na západ? Přes Německo? Utopie. Jít na jih do Jugoslávie? Přes Maďarsko? Také riskantní. Rusíni zachraňující si svobodu před dobyvačnými Maďary se vydali na sever, přes hory, do východní části Polska, toho času okupovaného Sověty. Věřili ve vstřícné přijetí ze strany Sovětů. Sovětský svaz měli zidealizovaný a spoléhali se, že v tzv. státě dělníků a rolníků panuje spravedlnost.

Spravedlnost?

Za komunistů? Za Stalina? Ale kde že...

Nešlo však o naivitu, není se čemu divit. Dost osobností první republiky o SSSR mluvilo vstřícně. Krutosti, gulagy, hladomory a represe - to vše bylo zahaleno do ideologicky přikrášlených optimistických propagandistických slov. Občané Československa, nyní pohlcení gulagem, pokud vražedné poměry v gulagu přežili, se později ocitli právě v naší armádě bojující na východě proti Němcům. Značnou část z nich tvořili právě Rusíni.

Zatýkání na udání

Boženina tátu StB nelapila ani kvůli falešnému udání souseda. Kolik českých "hrdinů" se propůjčilo k sousedské podlosti? Nikdo mu nepodstrčil do sklepa starou rezavou nefunkční flintu, nikdo z horlivých občanů ho neobvinil z vedení protistátních řečí a zesměšňování komunistů, z poslouchání zahraničního rozhlasu, nikdo mu neslídil pod okny a tajně nenaslouchal, nikdo se ho nesnažil zatáhnout do protisocialistických diskusí, aby ho pak práskl.

Zatýkání "pro nic za nic"

Nepatřil ani do další kategorie zatýkaných: StB šla plošně i po obyčejných lidech, aniž měla konkrétní důvod. Lapit pod jakoukoli, i sebenesmyslnější záminkou, to aby se národ bál. Stačilo málo. Zmínit třeba v hospodě svůj názor na vyžírku, místního komunistu. Podivovat se, proč komunisté pozatýkali v roce 1950 jedenáct hokejových reprezentantů. Ptát se, proč obyčejný dělník musí pořád pracovat, zatímco kolegové, straníci, v továrně pořád schůzují. 

Zauvažovat nahlas, proč se dostali na úřadech ve městě a v podniku nahoru dřívější flinkové a kolaboranti s Němci, kteří nyní špatně rozhodují, vyhýbají se práci a zbavují se slušných a dovedných lidí. Pronést při výročí konce války veřejně pravdu, totiž že západní Čechy osvobodili Američané. Šedesátiletý pán měl pekárnu, dřel se tam sám; zařadili ho mezi vykořisťovatele a majetné, zavřeli. 

Člověk roznášel letáky a vedl si seznam osob, kterým je vhodil do schránky. StB ho odhalila, soupis našla a některé z uvedených sbalila za neoznámení trestného činu. Soused půjčil barvu sousedovi, ten ji použil na psaní protirežimních hesel na zdech. Po zatčení přiznal původ barvy, odsoudili oba. 

Kupoval si pán lístek do vlaku na cestu na pohřeb prezidenta Beneše, zapsali si jej milicionáři. Zeptal se, zda kontrolují už i lidi, kteří se chtějí důstojně rozloučit s prezidentem. StB si pro něj přišla nazítří.

Zatýkání uznávaných jedinců

Konečně - soudruzi likvidovali čestné a morálně silné jedince. Osobnosti respektované celostátně anebo v regionu. Ty, jimž šlo vždy o rozvoj země. Straně se sice přímo nepostavili, avšak vzhledem ke svým vlastnostem by se jí mohli vzepřít někdy v budoucnosti. Popřípadě by mohli svou osobností a příkladem ovlivňovat ostatní.

Do této kategorie patřil i Boženin táta. Komunisti na něj neměli nic. Žádný odboj, žádná prohlášení proti režimu. Prostě se jim nehodil: uznávaný, dříve vysoce postavený v Junáku a majetný (než ho okradli), nepříznivě pohlížející na režim.Schopný a tvořivý člověk plný energie, rozený vůdce. Kdyby nepohltil zemi v roce 1948 temný mrak, dospěl by k velkému úspěchu a uznání.Nadto měl nepřátele na místním národním výboru.

Soudruzi "museli"

Podtrženo a sečteno: komunisté věděli o nemalém odporu k nim i to, že moc, kterou uchvátili, není jistá. Kdyby ji ztratili, lidé by je vláčeli ulicí a došlo by na hrdelní soudy jako s nacisty a českými kolaboranty v roce 1945 po válce. Soudruzi hráli o všechno. Buď oni, nebo ti druzí. Aby si své panství pojistili, museli systematicky, vynalézavě a nekompromisně vystavět represivní stát.

Represivní stát! Nelegitimní represivní stát!

Tedy dusit a udusit právo a svobodu.

Prohlásit za podezřelého každého, kdo nešel s nimi.

Označit za nepřátele ty, kteří proti nim nic neudělali a uvízli náhodně v hledáčku StB.

Pozavírat každého, kdo se i jen málo otřel o KSČ.

Zlikvidovat odboj a odbojáře líčit jako monstra.

Vést válku proti všem, zlomit národ a eliminovat jeho kostru, elitu.

Posilovat strach výhružnou propagandou ve sdělovacích prostředcích, veřejnými soudy, těžkými tresty, popravami.

Rozjet systém udávání, rozpoutat vlnu závisti a čekat, kdo uvízne ve smrtící smyčce.

Zfanatizovat davy.

Zřídit si svou vnitřní armádu - Lidové milice podřízené KSČ.

Dozírat na občany na pracovišti, v bydlišti, ve školách, v zájmových organizacích. Nikdo si nemohl být jistý, zda se o něj nezajímá StB, domovní důvěrník, očko v práci, placený konfident, komunistický kádr ve sportovním oddíle anebo nejlepší kamarád.

Zastrašovat, zastrašovat, zastrašovat. Návod na udržení moci křiváků.

Kdo žije v atmosféře tísně a cítí se ohrožen, bude mlčet a poslouchat, stáhne se do svého domova a útrpně přijme karabáč nad sebou. "Doma ať si klidně hudrá! Ale nebude nebezpečný a nechá nám volné pole," taková byla filozofie KSČ.

Strach a pasivita drtivé většiny společně s odstraněním elit je cíl každé diktatury.

Slibovali nám, Mlžilko, ti tví "nepříliš zlí" soudruzi ráj na zemi.

Výsledek?

Jedny zmučili a poté zhoupli v oprátce.

Druhé zmučili a pak nechali hynout v lágrech.

Třetí uvrhli do nouze a vyhazovali je z práce, škol, bydliště.

Čtvrté okradli.

Další postříleli na hranicích při jejich útěku z komunistického "ráje".

Proč tomu obhájci minulých pořádků nevěnují pozornost a hovoří jen o lidech, jimž se za dob totalitního panování KSČ represe vyhnula?

A ten ráj?

Toliko pro činovníky režimu a jejich nohsledy, pro činovnické paničky a děti. Rodiny vyšších soudruhů měly pohodlný život. Žádná extrémní dřina v práci, výhody, velký plat, luxusní zboží, dovolená na západě, nákup za bony (paralelní měna ke koruně) v síti prodejen Tuzex určených pro prominenty. Přesně to se naši komunisti učili a naučili v Moskvě u svých sovětských nadřízených.

Vodu hoši bolševičtí kázat uměli, to ano. Ale aby ji i pili? Fuj... Proboha! Jen to ne! Tu ať pije plebs!

Výslechy v komunistických věznicích

Jak moc brutálními výslechy táta prošel, Božena netuší. Nikdy o tom nehovořil. Ví jediné:coby výše postavenému skautu mu estébáci připravili kruté měsíce vazby.

Až po roce 1989 se dozvěděla z literatury a od muklů, jak to chodilo: z koho přiznání dostat chtěli, toho skřípli se vším svým sadistickým umem. Vydržet mučení? Těžké, téměř nemožné. Estébáci byli machry na vytloukání duše z lidské bytosti.

Vymlátit přiznání ze skutečných odbojářů.

Zmučit okrajové figury: jeden nadával na KSČ, druhý nafackoval tajemníkovi.

Násilím vynutit doznání z člověka, který v ničem nejel. Pouze u sebe např. nechal přespat kamaráda - odbojáře, aniž věděl o jeho angažmá v boji proti KSČ.

Kdo dobře tluče, kdo dlouho tluče, kdo tluče dny a týdny, měsíce, může z toho souženého vytlouci i něco, co ten nešťastník ani neví. Prostě se trýzněný, aby se zbavil krutosti, přizná k čemukoli, co se po něm požaduje. Mlátit umělo už gestapo. Před nacistickým gestapem i sovětské organizace určené k likvidaci odpůrců komunistů i k teroru proti obyčejným lidem: Čeka, GPU, OGPU, NKVD - tak se postupně jmenovaly. Jedno měly stále společné - krev na rukou. StB se měla kde učit.

Koho už jednou estébáčtí řezníci zatáhli do své sítě, toho nepustili. Byl rovnou viníkem. Vládli totiž neomezenou mocí a mohli úplně vše, mohli beztrestně i zabít.

Soudruzi a jejich příznivci o tom však dodnes slyší neradi.

Estébáci.

Černý výkvět režimu, předvoj totalitních praktik KSČ, která je vycvičila a poštvala na občany.

Estébáci.

Zuřivci, mučili s radostí. Kdo z trýzněných se nepodrobil, mohl svou odolností vzbudit v důstojnících ještě větší nepříčetnost. "Co si to vůbec dovoluje, takhle vzdorovat? Musím plnit plán! A chci už domů! To si ani neodpočinu? Služba je služba, ale co je moc, to je moc!" Tak podobně mohlo promlouvat podvědomí sadistů. Řezali pak vězně bez zábran jako uhranutí hlava nehlava s cílem zlomit ho. Jejich oběť už třeba ani neslyšela, nevnímala a ocitala se v mdlobách. Bestie však pokračovaly dál, nic už je neumělo zastavit. Běs v nich probuzený byl silnější, vyvstali v nich démoni. Pokud někoho zabili, do zápisu se uvedlo zdravotní selhání.

Deset let

Táta odsoudili za něco, čeho se nedopustil: za ilegální skautskou činnost, za protistátní činnost a za kontakty se zahraničím. Dostal deset let.

Deset let za nic. Za nic!

Prostě jen tak, aby se rudí udrželi u moci.

Oni pak soudruzi lkali, že nic netušili, a kdyby ano, tak by nedopustili. Jenže lhali. Věděli moc dobře, byla to jejich vůle. Nebylo možné nevědět.